Rozhovor s Pavlínou Brzákovou

Pavlína Brzáková je autorkou řady knih věnujících se tradici a kultuře sibiřských kočovných pastevců. V nedávné době jí nakladatelství Eminent vydalo novou knihu s názvem Marš šamanů a podtitulem Za Putina i proti.

Opět jste napsala knihu se sibiřskou tematikou. Není tohle téma už vyčerpané? Zvlášť když v současné době nemůžete do Ruska cestovat?

Neřekla bych. Ve válce na Ukrajině jsou mezi útočícími ruskými vojáky příslušníci různých sibiřských národů, zejména Burjati, Tuvinci, Chakasové a další. Mnoho z nich se ocitlo v zajetí. Měla jsem možnost sledovat množství rozhovorů s nimi, zhlédla jsem jich kolem dvou set. Celé noci jsem strávila přemýšlením o osudech těchto lidí. S jakými představami odjeli bojovat, jaké důvody je přiměly, že se stali žoldáky. Vystoupili ze své reality a vstoupili do jiné, neboť místa bojů jsou od jejich domoviny vzdálená tisíce kilometrů. A ta vzdálenost je nejen geografická, ale zejména kulturní.

K napsání knihy Marš šamanů vás tedy přiměly zmiňované rozhovory se zajatci?

Částečně, knihu jsem začala psát dřív, ty rozhovory jsem objevila až později. Nosila jsem v hlavě zejména příběh jakutského šamana Gabyševa, který se v určitý moment svého života rozhodl, že Putin je démon a že je třeba udělat rituál a vyhnat jej z Kremlu, aby byla v Rusku zachráněna demokracie. Ušel dva tisíce kilometrů tajgou, vyšel z lesa a začali se k němu přidávat lidé. V knize se o jeho příběhu dočtete víc, je to člověk, který se běžnému průměru výrazně vymyká. Jeho příběh se mihl i v našem tisku. Po smrti své ženy Gabyšev odešel do tajgy a dva roky žil v osamění. Tehdy k němu podle jeho slov promluvil Bůh. Na své pouti byl pak zatčen, nyní se již déle než rok nachází v psychiatrické léčebně a pobyt v ní mu je stále prodlužován.

O jakých dalších osobnostech se ve vaší knize Marš šamanů můžeme dočíst?

Psala jsem kromě jiného o rituálu burjatského šamana Cybikova, který udělal obřad na podporu upevnění sjednocenosti Ruska a sjednocení slovanské rodiny, přičemž obětoval pět velbloudů. Porušil tím zásadní tabu – nikdy nikdo nezabil velblouda, protože je posvátný. Velbloud totiž, když cítí smrt, roní slzy jako člověk. Za svůj skutek sklidil šaman Cybikov odsouzení a opovržení nejvyšších šamanů.

Knížku ilustrovaly vaše děti. Bylo těžké přimět je ke kreslení?

Pracuji jako učitelka, učím menší děti vlastivědu a starší děti dějepis. Občas tvoříme rukama, vždycky jsem měla k výtvarnu blízko, ale spíš k takovému dětskému, spontánnímu, neškolenému. A cítila jsem, že něco takového potřebuji do knížky. Komunikuji také s paní učitelkou výtvarné výchovy Denisou Brédovou, která mi svými nápady pomohla s obálkou. Právě ona mě – při své návštěvě, kdy nám na fasádu našeho domu malovala sluneční hodiny – povzbudila, že si můžu troufnout říct o obrázky do knížky svým dětem. Je pravda, že cokoli jsem si vymyslela, tak syn a dcera udělali. Měli hodně učení, ale kreslili a asi jsme si to i užívali. 

Mohou se také oni, vaši hrdinové z dalekého severu, dozvědět, co o nich píšete ve svých knihách?

Před dvaceti lety na Sibiři vyšla moje společná kniha s ruským lovcem Vitalijem Voronovem Goromomo gorolo – davnym davno. Na sklonku roku 2020 se mi podařilo, že administrativa Evenkije vydala překlad mé knihy Dědeček Oge. Politická situace se však změnila a již vydaná kniha byla hned v lednu 2021 zakázána. Měla být zlikvidována. Nevím, jak to s ní nakonec dopadlo. Měla jsem velkou podporu, ale ukázalo se, že „kniha neodpovídá zákonům Ruské federace“. V té době jsme se stali v pořadí druhou nepřátelskou zemí Ruska. Na prvním místě byly Spojené státy americké, my hned po nich. Přišlo to nečekaně, a neobešlo se to tudíž bez dehonestace mé osoby.

Rozumíte důvodům, proč vaši knihu zakázali?

Nikdo z těch, kdo ji zakázal, se mnou nikdy nekomunikoval. Nikdo, kdo likvidaci knihy rozhodoval. Vše jsem se dozvídala nepřímo. V té době mi umírala maminka, a tak jsem to osobně tolik neprožívala. Odcházel mi blízký člověk, na kauze v Rusku mi tolik nezáleželo. Vznikla petice mezi kočovníky, kteří chtěli knihu číst, petici jsme vytvořili i u nás. Velkou podporu mi poskytli rusista Tomáš Glanc, etnolog František Vrhel, publicista a znalec Ruska Štěpán Černoušek, publicistka Jana Hradilková, ředitelka Divadla Kampa Iveta Dušková, kteří napsali na Evenkijskou administrativu dopis. Ten také zazněl v soukromé Krasnojarské televizi, která připravila o kauze reportáž. Článek o knize se objevil také v novinách Novaja gazeta, které jsou dnes v Rusku zakázané. Všichni lidé, kteří se mi snažili pomoci, smyli svou snahou a podporou to, co jsem „sklízela“ z ruské strany. Takže jim vděčím za to, že ve mně nezůstala žádná trpkost.

Zajímáte se o šamanismus. Je to výrazné téma, s nímž si vás čtenáři REGENERACE spojují. Váš zájem je čistě etnografický na teoretické bázi, nebo se věnujete šamanské činnosti také prakticky? 

Jsem zvídavý člověk. Miluju sibiřskou krajinu a s ní spojenou duchovnost. Před lety jsme s přáteli zvali tuvinské šamany do České republiky a oni zde nějaký čas působili. S jedním šamanem, snad to tak mohu říci, jsem se spřátelila. Nedávno jsem se dozvěděla, že zemřel. Přiměl mě k tomu, že jsem začala dělat rituály. Fascinoval mě prožitek s nimi spojený. To, co se odehrávalo kolem. Pravidelně jsme se setkávali s účastníky rituálů u dubu v polích východně od Prahy. Pak přišla pandemie, později mi zemřeli oba rodiče – není to tak dlouho, co odešli – a tak jsem se vnitřně stáhla. Spíš inklinuji k psaní textů, uvidím, co bude dál. Poslední dva roky byly pro mě hodně těžké.

Co je pro vás nyní ve vaší práci důležité?

Psaní. Těší mě nastudovat si nějaký jev a pak ho prožít. Psaním téma prozkoumávám, nechávám ho sebou projít, koupu se v něm. Zjistila jsem, že psaní knih je vlastně taková kontemplace, kterou potřebuji k životu. A jsem vždycky nesmírně šťastná, když se naskytnou přátelé, s nimiž mohu své myšlenky sdílet nebo díky jejich oponentuře odhalovat své omyly. Člověk tak může vnitřně růst a užívat si jiné vnitřní světy druhých lidí. 

Celý rozhovor si můžete přečíst v únorovém vydání časopisu ReGeNeRaCe.