Martina Kociánová a její půl století na světě

Zná ji každý, kdo se zajímá o informace, které se mainstreamu, hlavnímu proudu, většinou vyhýbají. Kdo někdy slyšel její rozhlasové pořady na webovém serveru Kupředu do minulosti, většinou si ty další nenechá ujít.

Martina Kociánová
Foto: Petr Adámek

Na Novu přišla, když ještě studovala, a společně s Martinem Severou byli v té době jednou ze tří dvojic, jejichž zprávy sledovalo přes sedmdesát procent lidí. Rodačka z Ostravy předtím absolvovala střední ekonomickou školu v Orlové a rok působila v ostravském studiu České televize jako redaktorka a moderátorka. Roku 1990 zahájila na Slezské univerzitě v Opavě studium oboru historie a muzeologie.

Nova začala vysílat v roce 1994, kdy jsi ještě v rodném Moravskoslezsku studovala vysokou. Jak to šlo dohromady?
Nešlo. Distanční výuka tehdy nebyla v módě, a když jsi nedostal individuální studijní plán, znamenalo to stoprocentní účast na seminářích. A tak jsem jezdila Praha–Ostrava–Opava a zpět třeba denně. Dneska si to neumím představit, ale tehdy to nějak šlo. Musím říci, že Schopenhauerova kniha Svět jako vůle a představa je přesná: Představu jsem měla a vůle se dostavila.

V roce 1996 jsi obhájila diplomovou práci Pečetě opavských Přemyslovců ve 14. století. Jsou ty pečetě něčím zajímavé?
Bavila mě ta levobočná větev Přemyslovců. Zakladatel Mikuláš Opavský mi přišel neodolatelný, ale upřímně, kdyby mi můj tehdejší profesor Dalibor Prix nedal k dispozici fotky těch pečetí, které si opatřil a chtěl je zpracovat, možná bych si vybrala jiné téma. Přestože dnes hledím na žáky a studenty nevěřícně, protože postrádám „tah na branku“, zájem i planutí pro cokoli jiného než požitky, tak já byla tehdy tak udřená, že jsem také hledala cestu nejmenšího odporu. Dodnes si pamatuji, jak mi oponent napsal, že jede do Prahy, kde mi umožní konzultaci. Tehdy opravovali Obecní dům a před ním stály popelnice na suť – a my jsme si na šest popelnic rozložili mou práci a diskutovali jsme, co s tím dál.

V roce 2013 si zahrála ve filmu oscarového režiséra Jiřího Menzela Donšajni. Coby psycholožka v něm zpovídá Libušku Šafránkovou. Foto: archiv Martiny Kociánové

Pomohlo ti před komisí při obhajobě třeba to, že už jsi v té době byla známou tváří? Prý to někdy funguje.
Poprvé mě vyhodili, a naprosto právem, takže asi ne. Ale obecně je to vždycky stejné. Na někoho tvoje popularita udělá dojem, a tak ti uleví, a na někoho udělá dojem tak, že ti zavaří. A naštěstí jsem narazila i na pár lidí, na které jsem dojem neudělala žádný, zajímalo je, zda jsem se něco naučila. A když málo, tak jsem letěla.

O Nově se říkalo, že měla od začátku dva hlavní principy: Musí to být barevné a musí se to hýbat. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Byla to barevná doba a fakt se hýbala. Jako centrifuga. Bylo mi třiadvacet a šla jsem dobývat svět. Předevčírem buchta, co studuje historii, včera moderátorka regionálních zpráv a dnes hvězda z pražské Vladislavovy ulice, kde tehdy Nova sídlila. To není snadné. I když mě to určitě také zasáhlo a určitě jsem si prožila své „nadutější období“, při pohledu zpět se spíš divím, že mě to úplně nerozmetalo.

Co ti vlastně Nova dala?
Zjištění, že toho moc neumím. Přesvědčení, že se to mohu naučit, a v závěru jistotu, že mohu dělat jen ty kompromisy, které mají smysl.

Roku 1996 prošla dvěma koly konkurzu na roli v muzikálu Krysař. Bylo to legendární představení, ve kterém účinkovali Lucie Bílá, Daniel Landa, Vladimír Javorský nebo Petr Janda, David Matásek a Geňa Genzer. Tehdy dostala od ředitele Vladimíra Železného ultimátum: buď, anebo. Dneska by to už asi tolik nevadilo, možná naopak. Vybrala si Krysaře.

Být v té době na Nově znamenalo být viděn, díky tomu být slavný a mít jistotu, že přijdou různé další nabídky, moderování, uvádění společenských akcí, konferencí a nesčetné rozhovory a focení.

Radila ses s někým, jestli z Novy odejít a začít kariéru zpěvačky?
Radila jsem se s rodiči, ale i pro ně to byl nepřehledný svět. A který rodič vám poradí, abyste odešli ze slušně placeného místa, které z vás dělá všude známou osobu, do muzikálu, který je nejistý? Nakonec jsem si to stejně musela rozhodnout sama a bylo posilující, že rodiče souhlasili se vším, co udělám. Navíc, ono to nebylo tak růžové, jak se divákům zdálo. Neměla jsem na Nově smlouvu ani na rok, protože můj tehdejší šéf mě drtil tím, že mi ji dával jen na tři měsíce. A to nemělo cenu si ani pronajmout byt. Stejně jsem byla pořád ve vlaku, tak jsem měla pronajatý jeden pokojík.

Martina Kociánová a její půl století na světě

Zná ji každý, kdo se zajímá o informace, které se mainstreamu, hlavnímu proudu, většinou vyhýbají. Kdo někdy slyšel její rozhlasové pořady na webovém serveru Kupředu do minulosti, většinou si ty další nenechá ujít.

Celý rozhovor Jiřího Kuchaře s Martinou Kociánovou si můžete přečíst v lednovém vydání časopisu ReGeNeRaCe.

Svobodné Universum |Kupředu do minulosti
Hledáme staré recepty na nové problémy, i nové recepty na staré problémy. Jsme přesvědčeni, že v moudrosti předků je více dobra, než ve všech módních ideologiích dohromady, že ideály lidskosti a hodnoty naší civilizace nemají a nesmí být rozbity, ztraceny, zapomenuty. Zajímají nás lidé a jejich myšlenky, proto s lidmi rádi mluvíme, nevyslýcháme je.
Pořad můžete finančně podpořit na www.kupredudominulosti.cz/podporte-nas/

Kupředu do minulosti

Rozhlasový pořad Kupředu do minulosti byl původně vysílán na ČRo2 od roku 2014. Jeho autorkou je Martina Kociánová, která tehdy moderovala dopolední vysílání. Již po roce a půl své existence se pořad zařadil mezi nejposlouchanější formáty. Přesto byl v roce 2016 nenávratně zrušen. „Rok jsme sbírali odvahu pustit se do jeho pokračování sami a nakonec jsme se rozhodli: Prvního ledna roku 2018 jsme rozjeli vlastní webový portál Svobodné Universum, kde již vysíláme dva roky,“ vypráví Martina Kociánová, kterou jsme právě pro aktuálnost témat, jež v rámci Kupředu do minulosti zaznívají, požádali o rozhovor (Kupředu do minulosti – rozhovor s Martinou Kociánovou).