Známý pár Lilia Khousnoutdinova a Karel Janeček budí pozornost i závist

V zářijovém čísle patří otevřený rozhovor Heleny Míkové s miliardářem Karlem Janečkem a kněžkou Liliou Khousnoutdinovou mezi nejzajímavější články. Přinášíme ukázku ze života tohoto nestandardního páru, který vychovává společně roční dcerku Isabelku.

Jaký je váš společný život?
Karel: Krásný. Ve všech aspektech. Velkým stínem jsou ale samozřejmě nedořešené věci z mého předchozího manželského života. Musíme to spolu překonat. A překonáme. Protože je nám spolu nádherně. Systematicky a dlouhodobě. Jsou to už víc než dva roky. Vnímám to tak, že Lili miluju nějakým způsobem ještě mnohem víc.začátku je člověk samozřejmě zamilovaný, ale teď je to extrémně hluboké. Čím dál hlubší. Proto jsem si naším vztahem tak jistý. I když chápu, že pro některé lidi to je: No jo, zase! Ale prostě jsem se předtím zmýlil. Troufnu si říct, že s Lili jsme hluboce poznali všechny aspekty jeden druhého. A můžeme díky tomu jít spolu i v běžném životě. To je krása. Nechápu, proč nás stále někdo řeší…

Lilia: Máme takový hodně šílený rytmus. Myslím, že až se vyřeší právnicky i lidsky věci, které vyřešené nejsou, hodně se nám uleví. Zatím se to na mně bohužel podepisuje zdravotně. Vztah je krásný, ale ty externality, včetně reakcí lidí, třeba i úplně neznámých, jsou nepochopitelné, těžké.

… Obzvlášť po krásném začátku našeho vztahu s Karlem se všechno kolem následně zkomplikovalo.
Byla jsem nucená hledat zdroje, o nichž jsem ani nevěděla, že existují. Donutilo mě to třeba setkat se se svým otcem, kterého jsem nikdy neviděla. Říkala jsem si, jestli to třeba nějak souvisí. Každý terapeut začne tím, že řekne: Dětství, otec, matka, vyřešte si… Tak jsem se chtěla podívat. Sešla jsem se s tátou, víc se zamyslela nad vztahem s mámou… Moje kořeny jsou tatarské a po tátovi etnicky ruské, což jsem třeba předtím vůbec nevěděla. Mám s tím ale hodně velký vnitřní problém, protože „ruskost“ jaksi nemusím. Tak teď se snažím v sobě najít pravdu – co doopravdy nemusím a co jsem „jen“ přejala v dětství. V Česku jsem se totiž jako malá bála mluvit s mámou na veřejnosti rusky, protože každá druhá paní se na nás v tu chvíli podívala velice zle, a byť jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, mám někde v sobě hluboký otisk, že to je vlastně hanba! Proč? Že sem v nějakém šedesátém osmém přijely tanky – za to můžu jak? Nebo úžasná hudba, literatura – jak za to můžou, že přijely tanky? Takže tohle všechno bych asi nepodstoupila, kdyby byl vztah s Karlem po celou dobu harmonický, bez mraků, překážek a intrik ze strany druhých lidí. Kdybych k tomu „pátrání“ nebyla nucená tím, že jsem probírala v sobě, kde mám jakékoli temné kousíčky, které potřebují pročistit a osvětlit. Zároveň bych přišla o šanci k něčemu pro sebe dospět, něco objevit.

Více najdete v aktuálním čísle.



Pokračováním užité této stránky souhlasíte s používáním cookies. Více informací

Použití cookies na této stránce je nastaveno ma "přijímat cookies". Toto nastavení vám dává nejlepší možností procházení našeho webu. Jestliže pokračujete v užívání tohoto webu beze změn tohoto nastavení, nebo kliknete na tlačítko "Souhlasím" níže přijímáte toto nastavení-

Zavřít