Zázraky pod kloboukem

Ke zdravotně příznivým darům, které příroda zdarma nabízí, patří nejen byliny, ale také houby. V některých asijských zemích se používají k léčbě nejrůznějších zdravotních obtíží již více než dva tisíce let. Přestože takzvaná mykoterapie má dlouhou historii, není tak rozšířená a všeobecně využívaná jako léčba rostlinami.

Mykoterapie v podstatě vychází ze základů tradiční čínské medicíny (TČM), ale počátky léčby s pomocí hub lze dohledat v mnohem dřívějších časech. Podle archeologických nálezů z Maglemose (mezolitická kultura, Høng, Dánsko, 9500–6500 před n. l.) již lovci v pravěku přikládali doutnající kousky chorošů, například troudnatce kopytovitého, na bolestivá místa, aby je léčili. Jedním z prvních, kdo se vydali na houby do hor, byl zřejmě ledový muž Ötzi, který žil před pěti tisíci lety, tedy v období mladší doby kamenné – neolitu. U jeho zmrzlého těla našli vědci dvě houby, kterým se přisuzují léčivé účinky. Byly to troudnatec kopytovitý a březovník obecný, jež pravěcí lovci používali k zastavování krvácení. V Evropě byl později troudnatec kopytovitý po dlouhou dobu součástí lékopisů a i v lidovém léčitelství se často užíval jako zevní prostředek k zastavení krvácení a k dezinfekci menších poranění.

SILNĚJŠÍ NEŽ ŽENŠEN

První doložené zmínky o léčivých vlastnostech hub lze najít už ve starobylých spisech indické a čínské kultury. V kompendiu s názvem Pen‐cchao kang‐mu z roku 1578 rozčlenil čínský učenec Li Shizhen lesklokorku lesklou do šesti skupin dle barvy a účinků a kromě toho uvedl dalších 20 druhů hub včetně housenice čínské. Za užitečnou houbu považoval choroš oříš, a to z důvodu jeho vlivu na délku života, omlazení a usnadnění močení.

Umělé pěstování houževnatce jedlého je v Číně doloženo z roku 1313. Číňanům patří v tomto ohledu prvenství, tradici si udrželi až do současnosti. Historické záznamy ukazují, že v Japonsku se tato houba stala běžnou součástí léčitelských praktik již v roce 199 př. n. l. Rovněž housenice čínská je v Číně už více než 1200 let využívaným tradičním prostředkem pro upevnění zdraví a zvýšení odolnosti organismu.

K významným léčivým druhům hub se starobylou tradicí patří vedle již zmíněné lesklokorky lesklé také rosolovka azalkovitá zvaná stříbrné ucho, dále ucho Jidášovo a ucho sametové, známé též pod názvem černá houba. Lesklokorka lesklá je v Asii užívána již čtyři tisíce let a je považována za zázračnou houbu – jsou jí přisuzovány významnější účinky než legendárnímu ženšenu. O působení rosolovky azalkovité píše Li Š‘‐čen ve své knize čínského bylinářství vydané roku 1575 za dynastie Ming. Také ucho Jidášovo je používáno v TČM jako léčebný prostředek více než 1500 let, a je navíc i nedílnou součástí pokrmů čínské kuchyně.

K houbám se starobylou tradicí lze zařadit také verpáník lékařský, pýchavku obrovskou, pórnatku kokosovou, outkovku pestrou a několik dalších druhů. TČM má s používáním outkovky pestré tisícileté zkušenosti.

PÁLENKA I ELIXÍR

Středověk nepřinesl v poznávání hub v podstatě nic nového. K zastavování krvácení, k dezinfekci a hojení starých vředů nebo ran byl i nadále hojně používán prach či dužnina nejen z již zmíněného troudnatce kopytovitého, známého pod jménem Agaricus chirurgorum či Fungus chirurgorum, ale později i z troudnatce pásovaného, verpáníku lékařského a březovníku obecného. Agaricus chirurgorum byla v běžné lékařské praxi často využívána k zastavení krácení po aplikaci pijavic.

První zmínku o léčivých vlastnostech verpáníku lékařského zanechal Neronův současník Dioscorides v díle Hýlé iátriké (Léky), které obsahuje v pěti dílech soupis asi šesti set rostlin a tisícovky léků. V Mattioliho Herbáři je uvedený pod názvem Agaricum. Později se stal součástí známých projímavých „Pražských jezuitských pilulek“. K podpoře trávení se z něho vyráběla hořká kořalka, zatímco v Asii byl používán jako základ elixíru dlouhého života. Verpáník lékařský se používal i proti nadměrnému pocení, zejména u nemocných tuberkulózou.

Jiným druhem houby s velmi starou léčebnou tradicí je ucho Jidášovo, rostoucí především na černém bezu a tvarem připomínající boltce lidských uší. TČM používala tuto houbu pod názvem Fungus sambuci proti očním neduhům a ke změkčení zánětlivých kožních a podkožních zatvrdlin.

Další významnou, po mnoha staletí užívanou houbou je rezavec šikmý. Čínská medicína ho zná pod názvem lingzhi. První písemné zmínky o léčení touto houbou jsou zaznamenány ve dva tisíce let staré čínské lékařské knize, která je v Japonsku známá jako Shinnoh Honsohkyo. Novější zprávy o léčebných účincích rezavce šikmého, zvláště proti rakovinovým nádorům, pocházejí ze 16. a 17. století, a to ze severních oblastí bývalého Sovětského svazu. Místní domorodci odpozorovali, že když z nedostatku finančních prostředků popíjeli dlouhodoběji místo pravé kávy nebo čaje náhražku z této houby, netrpí rakovinovým onemocněním. Případy léčení chorob zažívacího ústrojí, například žaludečních vředů a rektálních nádorů, ale i kožních nádorů, pocházejí nejenom z Ruska, ale i z Polska a pobaltských zemí. Protirakovinové účinky této houby byly v 50. letech minulého století jednoznačně vědecky potvrzeny. V Rusku, kde této houbě říkají čága, jsou v současnosti přípravky z ní dostupné téměř ve všech lékárnách pod označením Befungin.

STÁLE V PLENKÁCH

Ve vyspělých západních zemích se zájem o houby a jejich léčivé účinky více prohloubil až ve druhé polovině 20. století. Moderní vědecký výzkum medicinálních hub nastartoval okolo roku 1950, a to zejména po důkladném a systematickém shromažďování zkušeností a znalostí z tisícileté tradice zejména TČM. Počáteční hlavní výzkum byl koncem roku 1960 zaměřen zvláště na využití léčivých hub k léčbě rakoviny, takže se týkal zejména glukanů v nich obsažených. Z plodnic houževnatce jedlého byl nejprve izolován glukan lentinan. Po něm byly postupně izolovány z různých druhů hub další antitumorové polysacharidy a následně komercionalizovány, jako krestin (v roce 1965), PSK, SPG a schizophyllan v Japonsku.

Nicméně i tak je obor výzkumu léčivých hub doposud stále v počátcích. Mezi 140 000 kloboukatých hub je na dva tisíce druhů jedlých či přinejmenším neškodných, z toho je přibližně sedm set léčivých. Uvádí se, že v současnosti je popsáno 126 různých medicinálních účinků dosud poznaných léčivých druhů hub. Přesto jen malá část z nich byla dosud detailněji prostudována a otestována v praxi.

S rozvojem medicinálního využití hub zároveň došlo k boomu v produkci potravinových doplňků z nich, přičemž řada firem prodává tablety buď s nízkým obsahem léčivé houby, anebo namíchané z různých kombinací hub, jež nikdy nebyly klinicky testovány, přesto je nemocní lidé pod vlivem reklamy kupují. Tyto skutečnosti mluví zřetelně ve prospěch vlastního sběru léčivých hub.

Nakladatelství Eminent uvedlo na trh jedinečný titul Houby z Boží lékárny spoluautorské dvojice Radomír Socha a Aleš Vít. Aktuální vědecké poznatky o významu hub s léčivými účinky jsou doplněné o zkušenosti z lidového léčitelství a mykoterapie. Publikace se rovněž věnuje zpracování léčivých hub v kuchyni a jejich dalšímu praktickému využití v každodenním životě.

Text: Radomír SOCHA, Aleš VÍT. Vyšlo v měsíčníku ReGeNeRaCe 8/2020.