Nejen o covidu s lékaři ze Sedlčan
V médiích se v souvislosti s covidem 19 a nejen s ním často mluví a píše z důvodu atraktivity spíše o velkých klinikách fakultních nemocnic, centrech specializované péče, jako je např. pražský IKEM, apod.
V těchto zařízeních se kromě běžné základní péče poskytuje navíc péče specializovaná či superspecializovaná. Je to výhodné z hlediska odborného, protože se zde soustřeďují pacienti s nemocemi mnohdy vzácnějšími, z hlediska praxe zdravotníků, i z hlediska ekonomického.
Tentokrát bychom se ale chtěli podívat na menší nemocnici, kterých je mnoho, a které jsou nezastupitelným článkem v síti každodenní péče o zdraví obyvatel.
Před časem jsem po letech dostal nabídku opět sloužit noční služby, a to v Nemocnici Sedlčany. Zvažoval jsem, zda ji přijmout. Za prvé dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, za druhé, co na to biorytmy atd. Nakonec jsem řekl ano. Mimo jiné proto, že Nemocnici Sedlčany potkal podobný osud jako nemocnici v „naší (Jiřího Kuchaře a mé)“ Vlašimi, kde jsem pracoval před lety. S tím rozdílem, že zatímco vlašimská nemocnice byla změněna na domov seniorů a s pečovatelskou službou, z Nemocnice Sedlčany se (v rámci reprofilizace lůžkového fondu pro stále stoupající potřebu lůžek pro pacienty vyžadující dlouhodobou péči) stala nemocnice s převažující komplexní vícestupňovou následnou péčí. A tehdy jsem nemohl tušit, že budu sloužit v epicentru dění – v těsné blízkosti skladu státních hmotných rezerv.
Doplňuje a upřesňuje primář MUDr. Ivan Stolařík:
„Jako nemocnice vícestupňové následné péče máme oddělení NIP, což je následná intenzivní péče a DIOP – dlouhodobá intenzivní ošetřovatelská péče a naše dlouhodobá ošetřovatelská péče, kde máme dvě stanice a celkem 63 lůžek. Strukturu péče můžeme rozdělit na čtyři oblasti. Péče o dlouhodobé rány – bércové vředy, proleženiny, to je asi jedna čtvrtina, dále základní rehabilitační péče po zlomeninách krčku a osteosyntézách po 7-10 dnech ještě před rehabilitační péčí v ústavech jako jsou Kladruby, Beroun. Další poměrně velká část jsou stavy po mozkových příhodách k rehabilitaci, ať se jedná o krvácení či stavy nedokrevnosti. Poslední je povšechná ateroskleróza, mozková demence, Alzheimer, kdy už je potřebná zdravotně ošetřovatelská péče. Zhruba 80 procent jsou lidé staršího věku, to znamená senioři a starší senioři, věk asi od 70 let výše.“
Sáhli jsme si na dno
To se určitě projevuje v současné pandemii.
Uvedená struktura starších a polymorbidních (trpících více chorobami) pacientů samozřejmě průběh ovlivňuje. V říjnu letošního roku se zhoršila epidemiologická situace celorepublikově a oblastně zvlášť, protože na Sedlčansku došlo k velkému nárůstu, dokonce jsme byli druzí v republice na počet onemocnění na 100 000 obyvatel a přenos se začal šířit komunitně, to znamená, že největší procento šíření bylo v práci a domácnostech. Tím pádem jsme nemohli žádným způsobem vyloučit, že se k nám infekce nedostane.
Přes epidemiologická opatření, zavedená již od března, nám postupně onemocněla větší část personálu a následně i pacienti. Situace v říjnu nebyla dobrá, sáhli jsme si opravdu na dno. Spousta personálu měla neschopenky, řešilo se to brigádníky, zapojením důchodců z řad bývalých zaměstnanců nebo z částečného úvazku, dobrovolníků, brigádníků, studentů, vrchní sestry nastoupily do služeb – dvanáctek. Zdravotní péči se nám tak podařilo s vypětím všech sil udržet.
Ošetřovatelská péče se nezměnila, pokračovala dále. Rehabilitaci jsme museli omezit na čtrnáct dní pouze na nejnutnější, protože onemocněly rehabilitační sestry.
Když jsem přijel před dvěma týdny na službu, zaznamenal jsem velké provozní změny.
Obě stanice byly od ostatních částí nemocnice prakticky odděleny pomocí provizorních stavebních úprav – změna komunikačních cest a rozdělení místností a chodeb pomocí plachet, označení speciálních zón. Jsme rádi, že to takto proběhlo a zvládli jsme nejkrizovější předminulý týden.
Takže nyní je už situace lepší?
Ano, zaměstnanci se vracejí z neschopenek zpět, co se týká pacientů, největší náraz byl zhruba od 8. října, kdy začali teplotovat, dnes mají horečku už jenom dva. Myslím si, že u nich dojde také k úpravě stavu.
U neschopenek personálu se jednalo vždy o covid?
Ano, u všech.
S příchozími se to dalo zvládnout?
Pomohli nám. Byly to důchodkyně, které tady pracují třeba na částečný úvazek, využili jsme je více, brigádníci jako žákyně, které chodí na praxe nebo i jiní na úklid atd. Hned na začátku jsme udělali také epidemiologická opatření, samozřejmostí byly rukavice, jednorázové pláště, pokrývky hlavy, dezinfekce, respirátory, ale když už to tady máte, tak přenosu absolutně zabránit nelze.
Ten týden až deset dní, které byly nejkritičtější, byl dost napjatý.
Dnes počátkem listopadu se zdá, že nejhorší personální krize odezněla a že se postupně budeme snažit vracet k normálnímu fungování. Provedené stavební úpravy epidemiologicky a hygienicky oddělily část oddělení a můžeme přijímat z okolních nemocnic k doléčení pozitivní pacienty s covidem.
To určitě okolní nemocnice uvítají.
Jsme na to připraveni a už je dokonce přijímáme. Z Příbrami už jsme převzali pacienty, kteří tam byli pozitivně testováni a nemohou jít domů. Jednu část oddělení budeme mít jako covidovou stanici k doléčení.
Lze si něčím vysvětlit, proč zrovna tyto dvě oblasti – Benešov a Sedlčany, patří k nepostiženějším na 100 000 obyvatel?
Těžko říci. Hodně lidí dojíždí do Prahy, mohli si virus přivézt, předat v rodinách. To by museli dotrasovat hygienici. Hlavně rozkrýt, kde je příčina, v kterých částech pracovních nebo volnočasových. Myslím, že tady nelze nikoho vinit, jakmile nastane komunitní přenos, téměř nelze šíření zabránit. Navíc je virus zákeřný v tom, že prvních pět dní, kdy je nakažený infekční, nemá klinické příznaky.
Pociťujete nějak blízkost skladu státních hmotných rezerv?
Jenom v tom, že sem létaly vrtulníky rozvážet roušky. Pro nemocnici to nepociťujeme, to je celostátní distribuce, vidíme nákladní auta, případně vrtulníky ministerstva vnitra. Je to blízko.
Jak vidíte situaci nadále?
Myslím si, že to bohužel úplně nekončí.
Závěrem bych byl rád, kdyby mohlo zaznít, že bych chtěl velice poděkovat všem za úsilí, které tomu věnovali, za odvahu, že tu prostě byli, všem našim zaměstnancům, kteří to vydrželi a brigádníkům, kteří to tady s námi vybojovali a určitě budou bojovat nadále.
Bojujeme i v malých nemocnicích, kde personální stavy jsou takové, že už nemáte moc kam sáhnout, protože nejsme velká nemocnice, nemůžeme zavřít půlku oddělení a personál si stáhnout na to fungující, to moc nejde, navíc samozřejmě v situaci, kdy obecně doktoři a sestry v celém zdravotnictví chybí. Celkově to není úplně příznivé, ale museli jsme to nějak zvládnout. Musím říci, že vrchním se chtělo plakat, předminulý týden postavily služby a za dvě hodiny je šly předělávat, protože někdo musel zůstat doma. Bylo to velmi problematické.
Vedoucím lékařem mé domovské nepřetržité chirurgické ambulance je MUDr. Karel Pejša.
Jak zvládáte covid na ambulanci?
Od března se nám výrazně změnil styl práce. Začali jsme nosit roušky, od té doby v podstatě trvale, zavedly se kontroly pacientů hned v recepci, měření teploty, musí také při vstupu nosit roušky, dodržujeme základní hygienické postupy včetně dezinfekce rukou. Trochu se nám změnila skladba pacientů, malinko ubylo úrazů, ubylo pacientů.
Mě a kolegů se týká hlavně práce na ambulancích. Plus práce na oddělení, kam chodíme v kompletním vybavení – štít, respirátor, plášť, čepice. Musím říci, že v malých kolektivech v malých nemocnicích je to trochu komplikovanější v tom, že když někdo vypadne, není ho kým nahradit, jsme v permanentním stresu, aby práce dobře fungovala. Jinak se v zásadě práce v malé a velké nemocnici neliší.
Na ambulanci je zvláštní místnost při podezření na covid.
Máme vyčleněnou speciální místnost, kde vyšetřujeme a v případě nutnosti ošetřujeme každého pacienta, který je hlášený jako pozitivní, v karanténě, nebo při vstupu zjistíme, že má vyšší teplotu, respirační příznaky, příznaky viróz.
Nadhled a pozitivní myšlení
Liší se opatření na jaře a teď na podzim? Celostátně bylo jaro přísnější při podstatně menším počtu.
Na jaře byla trochu jiná situace, protože nikdo nevěděl, co od covidu očekávat. Takže i my jsme v rámci prvního opatření zavedli na jeden a půl měsíce mezi lékaři režim, kdy jsme se navzájem nepotkávali. Střídáme se ve třech. Kdyby jeden z nás onemocněl, aby ho další dva mohli nahradit. Teď na podzim již setkávání s kolegy, naše komunikace či předávání služeb probíhá sice v respirátorech, ale osobně.
Na jaře byla větší obezřetnost spíš z důvodu, že nikdo nevěděl, jak se to bude vyvíjet. Řekl bych, že medicína v tomto směru pokročila, a i když jsou počty celorepublikově větší, režim je jiný, tolik se nebojíme.
To je důležité.
Já k tomu přistupuji tak, že bránit se znamená mít dobrou imunitu a imunita souvisí se stresem, tak proč se něčeho bát.
Jako byste mluvil o mém rozepsaném textu do Regenerace.
Já tomu věřím. Osobně k tomu přistupuji dost s nadhledem a snažím se nebýt ve stresu, protože to nikam nevede. Pozitivně myslet. Musím říci, že se nám v rámci ambulancí povedlo ochránit personál, který tam pracuje. Právě probíhá testování všech a byli jsme všichni negativní. Teď je jedna sestřička v izolaci, ale to je v rámci ambulancí výjimečný případ, takže lze říci, že se nám to zatím podařilo.
Jak si vysvětlujete vysoký počet v okrese.
Asi také dílo náhody. Že by se obyvatelstvo tady více družilo než jinde, to asi ne. Zavedená opatření jsou asi všude stejně dodržovaná. Nemyslím, že by to souviselo se specifickým chováním lidí v regionu. Mohla tady být ještě před rozšířením nějaká akce, kde se virus rozšířil, jinde ne, a kde ho bylo na začátku více, mohlo to ještě dobíhat. Ale nevím.
Měla pro vás nějaký význam blízkost státní správy hmotných rezerv?
Myslím, že ne. Toky materiálu jsou nezávislé na tomto skladu. Sklad distribuuje celorepublikově. Že jsme blízko, neznamená, že zdravotnické pomůcky tady budou do minuty.
Ne že by se váš ředitel domluvil se šéfem skladu :-).
I když šéfa skladu od vidění známe, je odsud. Ale takhle to nefunguje.
Je to nějak označené nebo utajené?
Ještě před rokem jsem jako rodák nevěděl, že tu něco takového je, dozvěděl jsem se to z televize v březnu, kdy o tom začali mluvit. Není to v přímo Sedlčanech, ale na okraji směrem na Kosovu Horu. Jezdím tam dost často na kole i autem, nikdy jsem si toho nevšiml.
Jak vidíte budoucnost?
Už bychom si přáli, aby se situace zlepšila. Ale moc nevěřím, že bychom se zbavili roušek, to asi bude dlouhodobá záležitost.
Roušky jsou asi to nejjednodušší, co můžeme udělat.
Byl to nezvyk. Před rokem jsem si to ani nedovedl představit, teď už jsme si zvykli. Je to součást naší práce. K sálu a operacím to patřilo, na ambulancích a odděleních to byl zpočátku nezvyk.
Důležité je nestresovat se. Pak je poloviční imunita. Přistupovat k životu je třeba trošku s nadhledem. K tomu patří informovanost, aby člověk nebyl ve stresu z toho, že něco neví, to je pravda. Zpočátku o covidu nikdo nic nevěděl. Teď už zhruba víme, jak se chová.
Lékařský ředitel Nemocnice Sedlčany a primář NIP MUDr. Sergej Jurčenko, k tomu dodává: „Malá nemocnice rozhodně není pasivní nemocnice, čekající na pokyn vlády či někoho jiného. Všechna opatření, z nichž některá se zavádí až nyní na podzim, jako např. přesuny pacientů mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními, jsme aktivně nabízeli a zaváděli již na jaře letošního roku. Před několika týdny jsme také začali s plošným rozšířeným testováním našich zaměstnanců a pacientů s použitím antigenového testu na vlastní náklady. Což rovněž přispělo k rychlejšímu zvládnutí kritické situace.“
Pánové, děkuji vám za váš čas při vaší náročné práci a přeji pevné zdraví a hodně sil.
Petr Sedláček
