Spisovatel Arnošt Lustig byl úžasný veselý člověk, se kterým byla neustále legrace. Měl nepřebernou studnici vtipů, především těch oblíbených židovských. Jak mohl brnknout na erotickou strunku, ťuknout o dvojsmysl, byl rád a rarášci mu zasvítili v očích. Své zážitky s ním vykreslil do knihy To byl Arnošt Lustig novinář a publicista František Cinger, který čerpal z téměř dvacetiletého vzájemného přátelství. Kniha vznikla jako projev úcty k jeho osobnosti a k jeho nesmrtelným myšlenkám. Autor také připomíná i neblahá historická fakta z doby nacistické okupace, ale i Lustigův pobyt v Izraeli, setkání s Che Guevarou na Kubě, pedagogickou práci v americkém exilu, literární dílo a společnou práci na knihách vzpomínek.
Po Lustigově návratu z amerického exilu s ním strávil mnoho společných dnů a nocí, včetně besed nebo cest do koncentračního tábora Mauthausen či do Washingtonu, kde spisovatel a pedagog s rodinou bydlel a vyučoval. Spolu vydali knihu 3×18 (portréty a postřehy).
V květnovém čísle měsíčníku REGENERACE František Cinger popisuje i to, co se do knihy nevešlo (ukázka z rozhovoru):
V knize také často vzpomínáte na jeho velkou chuť k jídlu. Kde se to v něm vzalo?
Kdo by neměl rád jídlo? To je získaná genetická vlastnost z koncentráků. Byly opravdu dny, které se nám odvíjely od jednoho jídla k druhému, protože rád druhé obdarovával. Mně nedovolil za celou dobu, co jsme se přátelili, abych si cokoli zaplatil. Byl opravdu štědrý, což pro mnohé lidi může znít falešně, protože si nechával platit vysoké honoráře. Zvláště v posledních desetiletích peníze potřeboval na to, aby zajistil nemocnou manželku. Ochabovaly jí svaly, přestávala chodit, a on jí platil rehabilitace. Plno setkání ale dělal zadarmo. Arnošt byl velmi citlivý. Byl taky rád, že jeho dětem nahradil dědečka starý Pavel, táta Oty Pavla, který Arnošta adoptoval jako čtvrtého syna. Byl šťastný, že jeho sedm vnoučat mělo babičku i dědečka, protože v židovských rodinách to není samozřejmé. I jeho syn a dcera jsou úžasní rodiče, šťastní, že jsou všichni a váží si každého dne.
Kromě románů psal i scénáře ke svým filmům a také si jednou zahrál sám sebe ve filmu Líbáš jako bůh. Jak k tomu došlo?
Paní režisérka Poledňáková chtěla do filmu obsadit slavné lidi, tak pozvala Arnošta. Je jen velká škoda, že tu větu několikrát nezopakoval, ta humorná scéna mohla být ještě lepší! Bylo to kouzelné. K natáčení se váže historka, kdy byla filmová rodina ‒ Bartoška, Magálová, Adamová a Lustig ‒ v nejužším kruhu a ta chata byla tak malá, že se tam vešel jen kameraman. Režisérka volala: „Točíme!“. „Nemůžeme, pan Lustig pořád telefonuje,“ ozvalo se ze štábu. On prostě život pojímal jako setrvalý kabaret, a když něco potřeboval vyřídit, tak nebral v úvahu, že chtějí natáčet. Všichni to ale respektovali, protože ho měli rádi, a tak počkali.
Více najdete ve Zprávách ČT24 a v Nočním Mikrofóru na ČRo Dvojka, kam si Marie Retková pozvala právě Františka Cingera.
