První dotek Jaroslava Duška

Rozhovor s Jaroslavem Duškem o příchodu na svět, šťastném dětském světě, o hlídačích a hlídaných a nové knize První dotek.

„Vlákno“ této knihy se souká pozvolna, stejně jako když sledujete nitky, kterými se propojují stromy, slunce, voda, souhvězdí a galaxie. Objevujete spojení a neulpíváte v rozštěpené vizi světa. Vnímáte společné procesy a vzájemné mnohovrstevnaté děje.

Kdy se vás poprvé dotknul fenomén prvního doteku?

Můj táta a jeho sourozenci se narodili doma. Přišla porodní bába, věděla, co má dělat, a bylo to. Táta je ročník osmatřicet a domácí porody byly tehdy běžné. Po válce ovšem přišla péče v podobě nemocnic a porodnic, a tak se zautomatizovala představa, že je normální rodit děti v těchto specializovaných zařízeních. A rodičky už k jejich jedinečnému projevu osobní síly nedoprovázely porodní báby, místo toho se u řízených porodů začali prosazovat muži.

To je dneska už úplně běžné, protože gynekoložek je jako šafránu a porodních bab nejspíš ještě méně.

Slyšel jsem v rozhlase rozhovor s nějakým starším porodníkem. Říkal, že dřív ženy rodily v osmnácti devatenácti letech, a pochvaloval si, že s nimi „byla dobrá práce“. Že doktora poslouchaly na slovo. Potom si postěžoval, že dnes je situace jiná: rodí hlavně třicátnice, které si vyměňují informace a zkušenosti na internetu a u porodu pak dělají potíže.

Možná proto bývá slyšet, že současné ženy nejsou dostatečně silné, aby rodily „postaru“ doma. Že už to nejsou selky, zvyklé na studený odchov v ostrých hygienických podmínkách a dřinu na poli, ale emancipované ženy rozmazlené civilizačními vymoženostmi. Klasický domácí porod by nezvládly bez komplikací.

Hypnotické hry s nabádáním k odevzdávání osobní síly se hrají na mnoha různých úrovních odnepaměti. Postupem času možná někdo lidem navrhne, že už nejsou schopní sami žít svůj život, a nabídne jim připojení k nějakým zařízením, které jim život usnadní. Já podporuji pěstování osobní síly, které umožňuje ohromnému skrytému potenciálu naší bytosti rozvíjet netušenou mohoucnost.

V čem spočívají potíže, které zmiňoval lékař v rozhlase?

Sebevzdělávání rodiček označil jako komplikaci pro doktory. Ženy prý už lékaře neposlouchají, mají vlastní názory a představy, jak chtějí rodit a koho chtějí u porodu. Několikrát zopakoval, jaké je to peklo, když porodníky někdo nechce poslouchat. Myslím, že je na tom docela dobře vidět, že se tu namísto věnování pozornosti maminkám a dětem vlastně bojuje o moc.

MOC MOCI

Boj o moc máme kolem sebe dnes a denně a je už považovaný za celkem normální.

V našem jazyce se ustálily různé výrazy signalizující omezení osobní moci, které s tím souvisejí. Například slovo hlídat. „Budu hlídat vaše děti. Kdo hlídá vaše děti? Kdo tě bude hlídat?“ Tohle slovo považujeme za zcela běžné, protože jeho pravý význam ve skutečnosti už nevnímáme. Kdybychom ho opravdu chápali, došlo by nám, že tak vlastně automaticky předpokládáme, že někdo musí někoho hlídat. A pochopili bychom, že tímto hlídáním odebíráme v základě kompetenci hlídanému a dáváme ji hlídači.

Hlídač je starší a hlídá mladšího. Tak to přece bylo vždycky. Anebo ne?

Vzniká tím automatický pocit, že starší lidé mají právo hlídat ty mladší, a tím pádem tak o nich rozhodují, co mají dělat. Říká se tomu adultismus. Dospělý má pocit, že ví lépe, co má dítě dělat. Dospělí automaticky předpokládají, že vědí, co mají dělat děti.
V dopravních prostředcích nebo někde venku často slyšíme: „Paní, můžete si to dítě uklidnit? Dělejte s ním něco, podívejte se, jak se tady chová!“ Lidé reagují tak, jako by intervence dospělého do světa dětí byla oprávněná, zatímco nespoutané zasahování dětí do strnulého světa dospělých je drzost.

Jaroslav Dušek nám k rozhovoru poskytnul fotografii, jakou jste asi ještě neviděli – Vánoce u Dušků. Tříletý Jaroslav s o rok mladší sestrou Evou. „Čtenářem jsem byl od útlého dětství,“ komentuje Jaroslav Dušek snímek z rodinného archivu. Fotografii najdete v lednovém vydání měsíčníku ReGeNeRaCe.

Děti se ovšem potřebují dozvědět, co je dobré a co špatné. A někdo starší a zkušenější by jim to měl říct. Nejde spíš o míru intervence než o její naprostou absenci?

Představa, že je potřeba dětem něco říkat, aby to pochopily, je ukázkově zkreslená představa dospělých o předávání zkušeností. Děti velmi často nerozumějí naší složité argumentaci a zároveň velmi dobře pociťují nátlak a manipulaci z pozice zautomatizované nadřazenosti. Děti vnímají dospělé a zkušenosti nasávají jako houba v mnoha různých úrovních komunikace. Nelze před nimi nic skrýt, to je třeba mít na paměti. Otevřené srdce a rovnocenná komunikace jsou podle mého názoru přínosnější než představy o návodech ke „správnosti“.

A není třeba i vyprávění pohádek de facto intervence do světa dětí? Protože pohádky jsou většinou z podstaty výchovné. Jsou jistým návodem na vnímání světa, který podávají dospělí.

Pohádky spíš aktivují mytologickou archetypální základnu naší tajemné bytosti, zejména pokud jsou vyprávěné pěkně postaru z úst do ucha. Rozeznívají alikvotní tóny prastarého ladění.

Vy si necháváte zasahovat do života od dětí?

Mám šest vnoučat a pokaždé, když se s nimi setkám, mě něčemu naučí. Například malý vnuk stále něco sleduje a evidentně s něčím komunikuje. Velice rád to pozoruji. Právě díky němu si uvědomuji spoustu věcí, které by mě jinak možná nenapadly.
Vnímám přitom, jak je dětský svět přetvářen dospělými. Dělají to nenápadně, připoutávají pozornost dětí a vnucují jim svůj popis světa. Snaží se jím redukovat naše vnímání pouze na to, co bezpečně znají, co vědí a co jsou schopní ze své dospělé úrovně pojmout. Jenže co můžeme dělat, když to, co vidí děti, my sami nevidíme? Přitom máme schopnost vidět to samé, jen je třeba tuto skrytou dovednost, hluboko zasunutou pod myšlenkovým světem, vědomě aktivovat.

Celý rozhovor Jiřího Kuchaře s Jaroslavem Duškem si můžete přečíst v lednovém vydání časopisu ReGeNeRaCe.

Kniha První dotek

Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková

Představme si, že existuje určitá energetická mohoucnost obrovského kvantového pole, Vesmíru, který je propojený na mnoha úrovních. A v jednu chvíli se stane, že se reprezentant Systému dotkne právě narozeného dítěte jako první, vezme si z něj jeho krásnou energii a zároveň do něj Systém reprintuje – vloží. Dokonce to může zafungovat, i když tak učiní nevědomky. Je to prostě „systémový reprezentant“. Právě tohle vysvětlení může odhalovat příčinu, proč tolik lidí prožívá svůj život v obavách a ve strachu. Zvyknou si totiž, že musí všemu, co se jim nakuká, věřit…

Pro dítě, které právě přichází na svět, je vesmírně podstatné, kdo se ho dotkne jako první.

Kniha První dotek je branou, jíž projdete a dotknete se sebe. Je cestou k vaší svobodě, radosti a štěstí. Měli bychom směřovat k svobodným a vědomým projevům, ke kompetencím, které posilují. Pak posilujeme a prohlubujeme svůj základní stav štěstí… Cožpak můžeme být šťastní, když nám někdo řídí život? Zkusme vrátit sílu maminkám a tatínkům, protože první dotek může být klíčem ke štěstí.

Nakladatelství EMINENT: www.eminent.cz/kniha/649_prvni-dotek