Bylinářství Dürerovy doby se vyznačuje různorodostí bylinného, živočišného a nerostného bohatství. Tehdejší léčitelé k tomu využívali tradičních evropských zdrojů, nebo přírodních prostředků, které se dovážely hlavně z Asie a později z Nového světa.
Byla to éra vyznačující se hledáním drahých kamenů, zlata a perel, považovaných za léčivé, ale také období „vynálezců“, kteří se předháněli ve výrobě zázračných uzdravujících mastí nebo obkladů. Mnozí z nich nakonec skončili v rukou kata, neboť to byli skuteční podvodníci. Obrovský rozmach tehdejšího bylinářství, spojený především se jmény Paracelsus a Mathiolli, vedl k rozšíření i pěstování nových léčivých druhů, které byly v Evropě doposud neznámé. Některé z tehdy oblíbených rostlin mají i v dnešní době široké uplatnění v lékařství i léčitelství.
Jedná se hlavně o myrhovník, jenž roní pryskyřici. Má silné dezinfekční účinky při hojení ran a je významný pomocník při hygieně ústní dutiny. Dodnes oblíbený je tzv. chléb svatého Jana, který po různých úpravách získává velmi dobrou chuť.
Granátové jablko, které rostlo jako plod granátovníku obecného původně v horských oblastech Středomoří, bylo vyhledávaným renesančním ovocem a svoje jméno dostalo podle andaluské Granady. Vynikající je zejména šťáva získaná z plodů, která zahřívá žaludek a používá se proti krvácení a spáleninám. Listy tohoto stromu jsou vynikající proti bolestem hlavy.
Granátová jablka obsahují poměrně dost vápníku, fosfor, železo, hořčík, velké množství sodíku, draslíku, cukrů, organické kyseliny a vitaminy. Díky příznivému poměru stopových prvků se dnes tento nádherný plod považuje za vynikající doplněk stravy pro sportovce,
Z renesance nám ve formě léčivého prostředku dodnes zůstal citronovník, který je pro své účinky považován za silný protirakovinný lék. Dalším zajímavým ovocem importovaným z ciziny je kdoule, jejíž šťáva je účinná při krátkém dechu a chrlení krve.
Některé léčivé rostliny se v té době používaly také jako prostředek k obarvování vlasů. Byl to především zimostráz (buxus), zvaný též pušpan. Vlasy po něm dostávaly ryšavou nebo plavou barvu podle míry nanesení.
Z východní oblasti přišla do Evropy velice zajímavá bylina zvaná pískavice-řecké seno, jedna z vůbec nejstarších užívaných léčivek, která byla známá už ve 2. tisíciletí před n. l. Některé prameny uvádějí její americký původ, což osobně považuji za nesmysl. Má významné posilující účinky na celý organismus; používá se zejména u těžce nemocných lidí, ale pomáhá také ženám, jež mají problémy s otěhotněním. Hlávkové zelí s moukou, octem a pískavicí bylo ve formě obkladu jedinečným prostředkem proti dně a bolestem údů, ovšem také proti starým nečistým vředům. Uvařené zelné listy, smíchané s medem a pískavicí, hojí všechny nehojící se vředy.
Renesance byla zároveň dobou exportu některých druhů zeleniny. Mangold pochází prapůvodně ze Středomoří a díky Římanům se rozšířil do střední a severní Evropy. Na vrcholu renesance byl ovšem známý už i v Číně. Je příbuzný s řepou cukrovkou a je zdravější než špenát, protože obsahuje méně kyseliny šťavelové. Obsahuje řadu vitaminů, z minerálních látek především vápník, draslík, hořčík, fosfor a železo. Díky příbuzenství s řepou se v něm nachází betain, který je společně s dalšími složkami účinný proti kornatění cév, aktivuje činnost jater a brání jejich tukové degeneraci.
Šťáva z mangoldu, vtažená do nosu, čistí hlavu a puštěná do uší odstraňuje hučení. Odvar z listů mangoldu je podle zkušenosti renesančních bylinářů „dobrý proti nečistotě a hnidám v hlavě“. Léčí se jím také „oznobená“ neboli vyrážkou postižená ústa.
Éra toxinů
Dürerova doba byla proslulá užíváním jedovatých léčivých rostlin. Jak tehdy upozornil Paracelsus, neexistuje jednotná hranice mezi jedovatými a nejedovatými rostlinami a vždy záleží na množství. Sám velmi dobře věděl, jak jsou mnohé léčivé rostliny ve vysoké koncentraci prudce jedovaté a jak mohou být zároveň různě jedovaté – ovšem také léčivé – jejich jednotlivé části.
K nejjedovatějším, tehdy poměrně oblíbeným jedovatým rostlinám, se řadil rulík zlomocný, jehož bobule lákají zejména malé děti. Do běžné výbavy každé renesanční báby kořenářky patřil durman obecný, bolehlav plamatý, vraní oko čtyřlisté, dymnivka dutá nebo ďáblík bahenní. Všechny tyto rostliny sloužily jak k léčení, tak k otravám nepohodlných osob.
V době renesance si lidé mnohem víc všímali okolní přírody, pohybu hvězd a Měsíce a jejich vlivů na růst rostlin, které jim ukazovaly, co všechno příroda dokáže vytvořit. Díky vnímavosti vznikla řada léků, například z námele neboli paličkovice nachové. Ten sice způsoboval masové otravy, protože se sklízel zároveň s obilím, ale ve formě slabého odvaru se užíval na zastavování gynekologického krvácení.
S šířením renesančních myšlenek z Itálie do celé Evropy přišel ovšem i jeden zajímavý a málo známý prvek. Byl to tzv. italský park založený na půdorysu šachovnicové skládanky s ornamenty. Součástí vnitřní části čtyřúhelníku byla vedle trávníku, užitkových záhonů a stříhaných keřů ve formě labyrintu také bylinkářská zahrádka. Tento ve střední Evropě zcela nový prvek nám zůstal jako dědictví renesance dodnes. Docela malou, veřejně přístupnou, můžete najít třeba v pražské Františkánské zahradě.
Text: Pavel Váňa
