Dnes slaví 75. narozeniny Štěpán Rak. V rodném listě má zapsáno datum 8. 8. 1945. Ale asi to není den, kdy se narodil jeden z nejvýznamnějších světových kytaristů a skladatelů. Patrně to bylo o měsíce dříve, v tanku ve válečné vřavě. Jeho životní příběh je opravdu neuvěřitelný. O své biologické matce Cecilii se dozvěděl až z dopisu, který mu po své smrti zanechala jeho adoptivní matka.
Cecilia Slyvková pocházela z Podkarpatské Rusi, která byla od roku 1939 okupována. Před krutým terorem maďarské armády se jako šestnáctiletá rozhodla utéct do propagandou líčeného ráje na zemi. Sovětskými pohraničníky byla ale vrácena zpět Maďarům, že jim je nepotřebná. Skončila na 3 měsíce ve vězení, kde byla denně bita gumovými holemi. Pokud by se ještě pokusila hranice překročit, následovala by oprátka. Přesto to udělala. Pro změnu skončila v žaláři sovětském. Tentokrát jako údajná maďarská špionka. Asi proto, že kromě ukrajinštiny uměla též česky, rusínsky, maďarsky a částečně i německy. Po půl roce výslechů a putování po kriminálech byla odsouzena na tři roky do gulagu v Kazachstánu. Až s generálem Ludvíkem Svobodou, který zde nabíral dobrovolníky do armády, se dostala ven. Jako zdravotní sestra 3. československé samostatné brigády prošla z Buzuluku přes Duklu, kde byla raněna, až do Prahy. Na frontě se zamilovala do důstojníka Štěpána Zakolanského. Ten se konce války nedožil, ale jejich dítě se narodilo patrně v tanku uprostřed bojů.
„Rusáku, přivezli tě na tanku. Na tanku, Rusáku,“ pokřikovali na malého Štěpána Raka děti, ale ten jejich slovům tehdy nerozuměl.
V Podkarpatské Rusi vypukl po válce hladomor. Cecilia Slyvková nechala tehdy už osmiměsíčního Štěpána u své válečné kamarádky Marie a odjela se zásobami jídla za svými rodiči, které neviděla sedm let. Měla se vrátit za několik dní. Na nádraží za hranicemi byla ale o vše okradena. Přišla nejen o potraviny, ale také o kabelku s doklady a válečnými vyznamenáními. A bez nich jí sovětští úředníci nic nevěřili. Stalin zabral Podkarpatskou Rus a hranice byly uzavřeny. Až v roce 1948, díky velké pomoci kamarádů z války, se konečně dostala do Československa. A podařilo se jí nakonec i vypátrat, kde syn žije.
Ta tvoje máma, ta Vasilina Slyvková, ona si tě našla. Ona sem potom chodila, tady každý den klečela před tím domem. Víš Štěpánku, my už jsme tě měli tak rádi, že to už se zkrátka nedalo. My jsme tě nemohli dát, nezlob se na nás.
Z dopisu, který zanechala po své smrti Marie Raková
Malý Štěpán mezitím těžce onemocněl, skončil v nemocnici a následně v útulku na Zbraslavi. Odtud ho adoptovali manželé Josef a Marie Rakovi, kteří sami děti mít nemohli. Když k nim jeho matka přišla, tak ho odmítli vydat. Celé měsíce chodila klečet a prosit před jejich dům. „Pamatuji si takovou shrbenou postavu, jenže naši mě vždy odehnali,“ vzpomíná Štěpán Rak na chvíli, kdy naposledy viděl svou matku.
Plná žalu se Cecilia vrátila na Ukrajinu, kde měla později ještě dvě děti. Jejich otec je opustil po narození mladší dcery a vychovávala je sama. O tom, že mají bratra věděli, ale pro jejich matku to bylo tak bolestné téma, že o tom skoro nemluvila. Na Štěpána myslet nepřestala a krátce před svou smrtí řekla dětem, ať se svého bratra pokusí najít, že v srdci cítí, že její starší syn stále žije. Zemřela 15. května 1992. Nikdy se nedozvěděla, že se její syn Štěpán stal světoznámý kytarista a skladatel.
Manželé Rakovi vychovávali Štěpána s velkou láskou a ten na ně nedá dopustit. „Všem dětem na světě bych přál tak úžasné biologické rodiče, jaké já jsem měl adoptivní,“ říká. Po své smrti v roce 1989 mu zanechala jeho adoptivní matka Marie dopis, ve kterém mu vše vylíčila a prosila za odpuštění, že ho nemohli vrátit, že byl jejich jediná naděje.
V roce 2009 koncertoval Štěpán Rak v kyjevském chrámu svaté Sofie. Na konci představení k němu přistoupil muž se slovy: „Šťopko, já jsem tvůj bratr Voloďa.“ A sto miliónů televizních diváků z celého Ruska a Ukrajiny sledovalo, jak si oba padli s pláčem do náruče.
Nelze postihnout všechny tváře a podoby Štěpánovy. Mnohé jsou překvapivé, ale všechny spojuje hudba a láska. Jen přes tyto dva fenomény se lze dobrat k jeho nitru. Štěpána nelze přehlédnout. Lze ho mít rád (a hodně!), nebo i naopak. Nikdy nestojí v závětří. K životu přistupuje vášnivě. Pere se s časem i sám se sebou (někdy i se světem kolem), dívá se a zachycuje okem objektivu poezii, která nám často uniká – a miluje. Vždy celým srdcem. V tom je žhavé magma jeho tvorby. Když hraje na kytaru, sám se stává hudbou. U nikoho jiného jsem to dosud neviděl. Závidí i přeje. Umí být opatrný na korunu, ale věnuje často velkoryse celý výtěžek koncertu včetně honoráře na pomoc potřebným. Jeho hudba nemá ohraničení ani respekt k ustáleným formám. Respektuje ale vždy své posluchače, ať už sedí v nejslavnějších koncertních síních světových metropolí nebo u táboráku na Medenici. Tam všude je jeden Štěpán a jedna hudba. A ta se dotýká všech. Ani 1648 společných vystoupení ve 33 zemích čtyř kontinentů mi nedovolí napsat, že Štěpána dobře znám, ale moc si ho vážím a mám upřímně rád!
Alfred Strejček
Ve svém životě byl Štěpán Rak často inspirován osobnostmi z duchovní oblasti. Jednou z nich byla i jasnovidná Jaroslava Urbanová, žena profesora Štěpána Urbana, který byl nejen jeho významným učitelem hry na kytaru, ale také člověkem, který ho zavedl do tajů věcí mezi nebem a zemí. A společně s Jaroslavou Urbanovou napsal Štěpán Rak duchovně laděnou knihu Kytara, má láska, ve které představují životní příběh české legendy klasické kytary Štěpána Urbana, znalce astrologie a antroposofie. Vydalo nakladatelství Eminent: www.eminent.cz/kniha/83_kytara-ma-laska.
