S neuroanatomem, MUDr. Petrem Zachem, jsem se náhodně potkala několikrát, vždy v rámci některého z buddhistických setkání. Proto když jsem uvažovala, koho ohledně tématu zkoumání vlivu meditace na lidský mozek oslovit, napadl mě okamžitě jako první.
Co vás přivedlo k zájmu o zkoumání vlivu meditace na mozek?
Je to už více než pětadvacet let. Studoval jsem ve čtvrtém ročníku na medicíně, přečetl si knihy Stanislava Grofa Holotropní vědomí a Za hranice mozku a něco se ve mně pohnulo. Měl jsem pocit, že jsem objevil nový, neznámý svět. Když se ohlédnu zpět, bylo to mé první setkání se zrcadlením mysli, jak o tom hovoří buddhisté. Pak jsem se klasicky zabýval Karlem Minaříkem a dalšími českými mystiky a vybíral si z jejich textů pro sebe to podstatné. Další zlom nastal, když jsem začal docházet k doktorce Kmuníčkové na holotropní dýchání. Předtím jsem studoval v USA molekulární biologii a snažil se sjednotit vědecký a mystický nebo duchovní náhled na svět. To mi vydrželo až do současnosti. S kamarádem z gymnázia jsme pak v Praze začali docházet do meditační skupiny Shambhala, kterou kamarád s dalšími lidmi dokázal pozvednout na relativně velké a fungující centrum. Absolvoval jsem hínajánový a mahájánový výcvik, do vajrajány jsem si netroufl, protože jsem se zároveň chtěl zabývat moderním výzkumem mozku na lékařské fakultě. Dá se říci, že vlivem meditace na lidský mozek se zabývám od založení Shambhaly, tedy od roku 2002.
Co vás osobně na meditaci nejvíce zajímá?
Fascinuje mě to jako metoda. Není třeba používat farmakologické prostředky a díky meditaci se nám podaří hluboce usnout, i když před ní to vypadá na probdělou noc. Chápu to tak, že části mozku (zejména korové oblasti) začínají vlivem meditace mezi sebou vysílat, nebo tlumit elektrické signály, které vedou ke změně nastavení celého CNS. Je to pro mě nejmocnější, a přitom v rámci jednotlivce existující způsob, jak dosáhnout změny nálady, pocitů, stavů vědomí, obsahů aktivní paměti a autonomních funkcí těla, jako jsou krevní tlak, pocení atd. Meditace mi jako jediná umožňuje zažít, že stavy mysli nebo vědomí, které považuji za skutečné, se po několika minutách sezení rozplynou a nahradí je něco jiného, často bez logiky a návaznosti v čase. Učitelé meditace nám říkali, že je to nejmocnější nástroj pro práci s myslí na celé planetě.
Existují typy lidí, kteří jsou pro meditaci jaksi uzpůsobenější? Napadá mě několik jedinců v mém okolí, kteří meditovat prostě nevydrží.
To určitě. Ten, kdo je klidný, vydrží delší dobu na místě, čte si knihy nebo je schopný nedělat nic, má pro meditaci vlohu oproti divochovi, který nepostojí. Neplatí to absolutně. I divochovi by se meditace mohla dařit, kdyby byly splněny vhodné intrapsychické podmínky. Tím se dostáváme k buddhistickému vysvětlení předpokladů pro meditaci. Můžeme to chápat tak, že těžko bude meditovat ten, kdo žije akcí. Já chápu dělicí linii mezi meditátorem a nemeditujícím tak, že ten druhý prostě nepovažuje své představy, emoce a mentální pochody za děje. Potřebuje okolí, ve kterém se něco odehraje, aby takzvaně nebyla nuda. Někdo vůbec nechodí do kina, z principu by ho to nebavilo – a meditace je částečně takové „vnitřní kino“. Zde mě vždy napadá stejná otázka: Proč jako lidi máme představy daleko překračující formu toho, co můžeme vidět, slyšet, čichat? Odpovím si, že jsme jako pestré rostliny, které také mají barvy a tvary postrádající přímý praktický smysl. To, že jsem člověk, ještě neznamená, že se dostanu k meditaci, stejně jako se mi nemusí podařit během života začít hrát na housle. Co rozhoduje o tom, že má člověk hudební talent? Podle buddhismu rozhodují o přístupu k meditaci vlastnosti mysli, paramitas (doslova druhý břeh, česky být za vodou) – velkorysost, etika, trpělivost, úsilí, a pak je samten – meditace. Problém je v tom, že když někomu řekneme, aby byl trpělivý, tak pokud není, jen tak se mu to nepodaří. Meditaci, stejně jako kvality mysli, lze těžko urychlit. Současný životní styl tomu moc nenapomáhá, nejčastěji nabízí instantní řešení.
Ptala se: Pavlína Brzáková
