Hudson, Web., Schr., Roth. Tyto a další zkratky najdete na konci latinských názvů bylin, pokud se dnes uvádějí. Ze všech nejčastěji je na nich L. Znamená, že rostlinu pojmenoval Linné.
Když antický filozof Theophrastos, který zemřel roku 287 před n. l., zkoumal léčivé rostliny, upozornil na jednu opravdu zajímavou, kterou dnes známe jako světelný kořen, o němž jsme v REGENERACI několikrát psali. V roce 1753 pojmenoval čeleď, ze které tato rostlina pochází, švédský lékař a botanik Carl Linné podle autora slavného eposu De Materia Medica Libri Quinque, řeckého filozofa a lékaře jménem Pedanius Dioscorides (viz REGENERACE 5/2019). Čeleď se dnes jmenuje Dioscoreaceae a Linné v ní popsal rod Dioscorea a druh Dioscorea batatas, v naší botanické nomenklatuře jam čínský nebo populárněji světelný kořen. Bylo to jeho právo a od té doby se na této praxi nic nezměnilo.
DIVOKÝ BOŽÍ POMOCNÍK
„Bůh přírodu stvořil a Linné ji uspořádal.“ Autorství tohoto výroku je neznámé. Traduje se i jiný, který měl pronést Johann Wolfgang Goethe: „S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv jako Linné.“ Ptal jsem se na to Tomáše Boňka, faráře Obce křesťanů. Goethovy názory dobře zná a upozornil mě na nedávno vydanou knihu, kterou napsal Werner A. Müller. Jmenuje se Goethe kontra Linné: Wandel versus Beständigkeit (Goethe kontra Linné: Změna versus stálost) a autor v ní uvádí, že Goethe se svými názory na metamorfózu v rostlinné říši vycházejícími z idejí prostě s Linného pojetím souhlasit nemohl. Nic to ale nezměnilo na faktu, že Carl von Linné je dnes v botanice nezpochybnitelným fenoménem.
Jeho život byl vymezen daty 23. května 1707 až 10. ledna 1778. Za tu dobu stihl mnohem víc než jen připojit k rostlinám iniciálu svého jména. Vyšlo o něm několik knih. V publikaci Authors of Plant Names (Autoři rostlinných názvů) o něm zajímavě píší Richard Kenneth Brummitt a Emma C. Powell. Kromě jiného uvádějí jeho vlastní charakteristiku: „Jsem malý, hbitý, divoký a živý. Sanguinik, snad až cholerik, ctižádostivé a dráždivé povahy.“
Už jako čtyřletý dovedl pojmenovat rostliny v okolí jejich domu v Råshultu u Stenbrohultu. Některé sám pěstoval na zahradě, včetně různých druhů plevelů, až mu to otec raději zakázal. „Když nebylo možné malého křiklouna čím uspokojit,“ vzpomínal, „matka mi dala do ruky bylinu, načež jsem se vždycky nějak utajil.“
Když studoval na univerzitě v Uppsale, seznámil se s názory Sébastiena Vaillanta, významného botanika, který začínal na dvoře Ludvíka XIV. Roku 1727, to bylo Linnému dvacet let, publikoval dílo Botanicon Parisiense, ou Denombrement par ordre alphabetique des plantes (Botanika Paříže, nebo výčet rostlin v abecedním pořadí). Pojednal v něm o pohlaví rostlin, což se velmi líbilo novému francouzskému panovníkovi Ludvíku XV., milovníkovi luxusu a otci mnoha dětí. Názory měl tehdy Vaillant velice revoluční, protože například pyl byl do té doby pokládán za něco jako vedlejší produkt rostlin.
Jakmile se dostal k této knize, napadlo Linného, že všechny rostliny, které rostou na Zemi, by bylo možné uspořádat do přirozené soustavy právě podle pohlavních orgánů. Od té doby si začal všímat výhradně květů. To byl počátek jeho hlavních objevů.
Carl Linné sice ještě nedostudoval, ale už začal vyučovat. Nikoli medicínu, ale milovanou botaniku. Byl velice oblíbený a posluchárny měl mnohem plnější než jiní vyučující, což mu u nich samozřejmě nepomohlo. Vedení univerzity mu ovšem svěřilo do péče celou tamní botanickou zahradu, kde se ještě rok předtím marně ucházel alespoň o místo zahradníka.
Brzy získal opravdu zákeřného nepřítele v podobě tehdy slavného lékaře Nilse Roséna von Rosenstein. Život mu ztrpčoval tak, že student z výuky utekl a přihlásil se na terénní expedici do Laponska. Vyrazil na koni a pěšky se dostal až za polární kruh. Cestoval i na bárkách a vorech, které si sám postavil, a postupně pronikl až k Norskému moři. Jako vůbec první badatel prozkoumal severskou flóru a přivezl mnoho cenných etnografických informací o životě Laponců. Když výsledky svojí cesty přednesl uppsalské Přírodozpytné společnosti, byl okamžitě přijat za jejího člena.
Roku 1733, kdy mu bylo šestadvacet, Linné pokračoval v botanických přednáškách. Rosén ho žaloval před akademickým senátem s odůvodněním, že se odvažuje vyučovat bez doktorátu. Senát mu vyhověl a Linnému zakázal přednášet, což on nesnesl, jednoho dne vytáhl kord a honil s ním Roséna po Uppsale. Jeho studentská éra tím ve Švédsku definitivně skončila.
SŇATEK Z ROZUMU
Linné měl rád matematiku a fyziku, a moc mu nešly jazyky. Kromě rodné švédštiny používal nejvíc latinu, o které měl prohlásit, že sice zřejmě nemá valnou cenu, ale raději že snese tři pohlavky od gramatiků než jeden od přírody. Na konci druhého ročníku gymnázia ho kvůli špatným výsledkům v řečtině a hebrejštině dokonce chtěli dát do učení na ševce.
Během studií zažíval opravdovou nouzi a snažil se živit kondicemi. Jenže ho přijalo jen málo rodin, protože tehdy převládal názor, že medicínu nestudují čestní a poctiví lidé. Nosil obnošené šaty, které jeho spolužáci odkládali, tu a tam ho někdo pozval na oběd a do bot s prochozenými podešvemi si vkládal tvrdý karton, aby v nich vůbec mohl vycházet.
V tomto stavu ho na podzim roku 1729 zastihl v uppsalské botanické zahradě šedesátiletý doktor Olaf Celsius, „jediný švédský botanik“, jak se o něm později Linné vyjádřil. Nadchly ho chlapcovy hluboké znalosti, vzal ho zdarma k sobě na byt a stravu a mladík díky němu mohl studovat nejen v herbářích, ale dostal k dispozici celou knihovnu.
Obhájení doktorátu, kvůli kterému vznikly jeho potíže, byla ovšem nákladná věc a platilo se za něj. Biskup Borovarius mu proto navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát si pořídil za věno své nastávající. Linné zanedlouho opravdu požádal o ruku dcery doktora Svante Morea z Falunu a díky jeho penězům mohl odjet do Amsterdamu, kde hodlal titul získat.
Linného bezprostřední povahu charakterizuje scéna, která se odehrála po cestě v Hamburku, kde si mladého Švéda a znalce bylin oblíbili. Bratr hamburského starosty byl proslulý tím, že vlastnil „přírodní div“, sedmihlavou hydru. Když ji prostořeký Linné uviděl, hned poznal, že jsou to vlastně vycpané zmije s vetknutými čelistmi mláďat lasiček. Nenechal si to pro sebe a před pomstou ho spasil jenom rychlý noční útěk z města.
SEXUÁLNĚ NECUDNÉ KNIHY
Doktorát získal v roce 1735 v Amsterdamu a v Holandsku vydal první dvě základní práce. Poprvé také popsal svůj botanický systém. Do roku 1753 publikoval v latině všechna svoje zásadní díla: Systema naturae (Soustava přírody), Genera plantarum (Rostlinné rody), Species Plantarum (Rostlinné druhy) a závěrečné Philosophia botanica (Botanická filozofie).
Do té doby nezmapovanou rostlinnou, ale i zvířecí říši v nich katalogizoval pomocí říší, kmenů, oddělení, tříd, řádů, čeledí a rodových a druhových jmen, jak se používají dodnes. Právě od něj pochází třeba název Nymphaea alba L., česky leknín bílý, a tisíce dalších, ovšem také Homo sapiens, člověk rozumný.
Později v Linného šlépějích kráčeli jeho studenti, kteří procestovali obrovský kus světa. Patřil mezi ně třeba dobrodružně laděný Daniel Solander, jenž se v roce 1768 vydal spolu s Jamesem Cookem na výpravu po Tichém oceánu a pak popsal i flóru severních ostrovů Atlantiku.
Než ale Linné bezvýhradně pronikl do vědeckého světa, setkal se s řadou odpůrců. Nejoblíbenějším argumentem proti němu bylo, že jeho díla jsou sexuálně necudná a škodí mládeži. Do rodné země se po letech vrátil sice slavný, jenomže ve Švédsku ho nikdo neznal. Nakonec se uchytil jako lékař a otevřel si venerologickou poradnu. Za rok ale už měl velmi obstojnou praxi.
PREZIDENT AKADEMIE VĚD
Roku 1741 onemocněla švédská královna Luisa Ulrika. Linnému se podařilo její chorobu zvládnout a brzy se z něho stal dvorní lékař. V květnu toho roku potom společně s pěti dalšími vědci založil ve Stockholmu Švédskou akademii věd a na jejím prvním zasedání byl zvolen prezidentem. Potom se stal rektorem uppsalské univerzity, jako první vědec obdržel prestižní švédský řád Severní hvězdy a byl přijat za člena Londýnské královské společnosti. Povýšili ho do šlechtického stavu a začal se psát Carl von Linné. V erbu měl černé, zelené a červené pole, v každém byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny nazvané na jeho počest Linnaea borealis. Česky se kupodivu jmenuje zimozel severní.
Připravil Jiří Kuchař
Článek vyšel v časopisu ReGeNeRaCe, srpen 2019.
