V této překotné době žijeme přítomným prožitkem. Bojíme se myslet na budoucnost, minulost raději zapomínáme. Ztrácíme tak základní kameny, o něž můžeme opírat stavbu svého životního příběhu.
Nejsem sběratelkou fotografií ani jiných připomínek starých časů. Přesto nepodceňuji minulost jako prostor plný vzkazů, varování a povzbuzení pro přítomnost i budoucnost. Před časem jsem požádala účastníky jednoho z intenzivních prožitkových programů, aby přivezli podobizny svých předků. Bylo fascinující dívat se do tváří lidí, jejichž příběhy se odvíjely mnoho let před těmi, které dopodrobna znám. Ztišili jsme se v meditaci. Vyplavila střípky příběhů, které zvláštním způsobem objasňovaly současnost. Naši předkové byli v kruhu s námi jako pozemské bytosti, které prostupují nás samotné. Ukázalo se však, že nejsou naším osobním majetkem. Mnozí pocítili blízkost s postavami z jiných, rodově nespřízněných příběhů.
Sestupujíce hlouběji a hlouběji ke kořenům nacházíme vždy odlesk jednoty. Dotkneme se skutečnosti, že všichni jsme byli kdysi dávno utkáni z jediné nitky. Ta se vinula, znásobovala a rozvětvila ve strom života. Když se rozběhneme zpět ke kořenům, dotýkáme se života tisíckrát prožitého, proboleného i proradovaného. Přesto opakujeme podobné chyby a selhání, jako by zkušenost nebylo možné přenést. V Boha také nestačí uvěřit, musí se stát živoucí součástí života, jistotou, která osvobozuje od zášti, zbabělosti a lži.
Klíč k očistě přítomnosti
Každý z nás najde v minulosti svého rodu postavu, k níž se jeho srdce otevírá. Máme tendenci idealizovat si ji, ale to není na škodu. Představuje důležitý pravzor, který je klíčem k očistě přítomnosti.
S osudovou postavou se můžeme nečekaně setkat i v situacích, které nemají se zkoumáním osobní historie nic společného. Při četbě první stránky Carterovy Školy malého stromu jsem byla silně dojatá:
„Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let. Babička říkala, že po pohřbu se kvůli tomu všichni příbuzní smrtelně pohádali. Stáli tam spolu pod strání na rozbrázděném zadním dvorku a vášnivě projednávali, ke komu mám vlastně jít; při tom se dělili o natíranou postel, stůl a židle.
Dědeček neříkal nic. Stáli s babičkou dole na konci dvora, stranou toho houfu. Dědeček byl napůl Čerokí, babička plnokrevná indiánka. Vyčníval nad ostatní: měřil šest stop a čtyři palce, na hlavě černý klobouk a na sobě černý oblek, co se nosí jen do kostela a na pohřby. Babička hleděla sklopenýma očima do země, ale dědeček mě pozoroval, jak jsem tam stál u těch lidí, a tak jsem se rozběhl dolů přes dvůr, chytil se jeho nohy a nepustil se, i když se mě snažili mermomocí odtáhnout.“
Můj dědeček z matčiny strany zemřel osm let před mým narozením, dědeček z otcovy strany v mých čtyřech letech. Ve vzpomínkách mi zůstal jako pohádková postava. Veliký, ramenatý muž, v jehož obrovské dlani se moje dětská ručka ztrácela jako v nejbezpečnějším úkrytu. Nemluvil mnoho. Sedávala jsem mu na klíně a vinula se k němu bez ohledu na bílé, ostré strniště na jeho tváři. Zůstal v mé paměti jako obrovská záštita, jako přístav, jako kdosi, komu jsem bezmezně důvěřovala. Všechny zprávy o jeho slabostech a nedokonalosti, které ke mně později přišly, sklouzly bezmocně po výše vykresleném portrétu, aniž na něm zanechaly jedinou skvrnku. Můj tatínek byl jeho kultivovaná, intelektuální verze. Ani jeden z nich však neměl v rodině tak svrchované postavení jako v mém srdci… Oba byli stateční a obětaví. Tatínek na konci války jako jedenadvacetiletý mladík řídil autobusy repatriační mise, která přivážela domů vězně z koncentračních táborů.
Zdá se, že určili jednu z hlavních linií mé psychoterapeutické práce. Povzbuzuji muže k odvaze, nezdolnosti, laskavosti i ochraně slabších… Jako bych chtěla dopřát všem dětem a ženám světa stejný pocit bezpečí a vroucí lásky, jaký si pamatuji z raného dětství…
Čest lidského rodu
Cesta ke kořenům odhaluje hlubší smysl lidské existence. Objevujeme jisté genealogické posloupnosti, na které navazujeme v dobrém i zlém. Stojí tu před námi výzvy, které nás nutí kráčet ke světlu a varují před pády do propastí. Vyslyšet prosby předků není snadné. Naše ego se brání závislosti, bojí se být stínem… Chceme jít svou vlastní cestou! Ale ta není úsečkou, je to část nekonečné řeky kolektivního vědomí, do níž jsme vstoupili a nevědomky pokračujeme v tom, co jiní před námi započali. Vydat se na posvátnou pouť po svých předchůdcích není hanbou. Jen zaslepená pýcha může zradit jejich odkaz.
Potřebujeme znát příběhy svých rodičů, prarodičů i jejich rodičů. Osvětlí se nám souvislosti našeho vlastního konání. V moudrosti najdeme pochopení pro jejich selhání, obdiv k jejich vítězstvím. Dostaneme chuť napravit, co pokazili, a zachránit tak čest rodu. Čest lidského rodu.
Text: PhDr. Patricie Anzari, CSc.
