Žil jako oni. Jedl s nimi kobylky, larvy, kořínky, opice, neštítil se chlupatých sklípkanů, kteří nocovali na střeše nad jeho hlavou. I pro jeho pokornou přizpůsobivost přijali původní jihoameričtí obyvatelé MNISLAVA ATAPANU ZELENÉHO za svého. Díky tomu poznal inspirativní moudrost a tajemství jejich života a kultury jako málokdo na světě.
Celý rozhovor Martiny Kociánové s Mnislavem ATAPANOU Zeleným najdete v dubnovém vydání Regenerace.
Ve vašem profesním životě jsou možná tři nejvýznamnější body, tři adopce třemi kmeny: Yawalapity v Brazílii, Ece’jy v Peru a Kofány v Ekvádoru. A pak návraty ke Kofánům v roce 2013 a 2016, k Yawalapitiům v 2015, k Ece’jům v 2019. Co jste se v těchto etapách naučil a dozvěděl o životě?
V roce 1973 jsem žil mnoho měsíců mezi Ece’jy na peruánské řece Madre de Dios, kde mě náčelník Ramayo pojmenoval Ichahí óshi. Znamená to Bílá opice. V roce 1989 mě adoptovali Yawalapitiové a mým duchovním otcem se stal šaman Guňitze z kmene Kuikuru a matka Ayrika, která mi dala jméno Atapana, což znamená „list zelené palmy“. Zřejmě proto, že obdivovali mé příjmení, protože zelená barva je pro ně nejnádhernější a plná života zeleného pralesa. Byl to vlastně i začátek mé cesty od našeho racionálna k indiánské iracionalitě, což jsem si u nich ujasnil až při návratu k nim za šestadvacet let.
Říkáte čtyřicet let po mém návratu, dvacet šest let, ale dříve jste s nimi býval v poměrně čilém kontaktu.
To máte pravdu. Prvních deset let ve 21. století jsem každoročně jezdil k indiánům Yekuana na venezuelských řekách Caura a Orinoko, abych se svojí nadací Velká Amazonie posilnil jejich hrdost, podporoval studia mladé generace a vykupoval jejich do dřeva vyřezaná zvířátka a tak oživil jejich umělecké schopnosti. Každý rok však stále víc podléhali vlivům naší civilizace, pronikala k nim politika a volby v době Cháveze, opouštěli své tradice a sám náčelník propadl pití piva. Když jej viděl jeho otec, bývalý náčelník Germán, řekl mi: „Jsou ztraceni.“ Všichni mají vlastní svobodnou volbu, i když je špatná. Takoví jsou indiáni. Nikoho nepřesvědčují o své pravdě.
Co to znamená, že vás přijmou mezi sebe? Můžete být u všeho, odhalí vám tajemství?
Ano, stal jsem se členem jejich kmenů a mohl jsem všechno, i když jsem cítil, že nemohu být všetečný. Ale na spirituální záležitosti jsem byl opravdu hodně zvědavý. Vzhledem k tomu, že jsem také věřící jako oni, pouze
s tím rozdílem, že každý z nás věří na něco jiného, i když v zásadě na to samé, věděl jsem, že je nemohu otravovat otázkami. Rychle jsem pochopil, že to nemají rádi a jen mi říkali: Atapano, pozoruj a neptej se. A tak jsem pozorovatel, žádný vědec. A časem se, jakoby samo sebou, sami otevřou, povídají a já jen zírám.
Jsou vaše návraty vždycky šťastné?
Zkrátka se vracím do svých domovů. U Kofánů jsem zjistil, že si o mně vyprávějí i děti jako o legendě, která porazila nejsilnějšího zápasníka. Dostal jsem jméno A’cho rajo, Stařešina rezavých vřešťanů. A Parawáko mi řekl své velké tajemství – je prý stromem. U Ece’jů, jako jinde, mě nevítají, protože jsem nikdy neodešel. Přítel Yohahé přišel z daleka z lesa, aniž jsem si jej zavolal mobilem, který nemá, a ani já ho neměl, protože jsem si velmi přál jej po čtyřiceti šesti letech vidět – a on to na dálku vycítil. Žádné halasné vítání, plácání po zádech a co jsem dělal, jen začal vyprávět mýtus, který mi tehdy nedopověděl. A mně šel mráz po zádech. Jako když jsem po dvaceti šesti letech pocítil nutkání odjet k Yawalapitům, a nevěděl proč, abych na místě zjistil, že si mě přivolal duch zemřelého přítele šamana Takumy, abych se na pohřbu důstojně rozloučil s jeho duší. Chtěl ze mě vychovat svého nástupce, šamana, ale já odmítl, protože bych učení nezvládl. Nicméně jeho syn Kotoque mi sdělil, že když si mě jeho otec vybral, tak už jsem poloviční šaman.
20. 4. 2022 15:00 | Divadlo Oskara Nedbala, Tábor
JAROSLAV DUŠEK & ATAPANA – Indiáni Amazonie a náš svět
Nebyl by náš návrat k tradicím a životu indiánů krokem zpět, protože jsme už duchovně mohli být, nebo měli být, někde jinde, než jsme, a možná i než jsou oni?
Jasně, přestože se o to někteří snaží, tak indiány nelze kopírovat nebo se k nim vracet. Jaké vracení? My se leda můžeme vracet ke svým minulých a opuštěným tradicím z našeho kulturního okruhu, a ne jejich. My jejich tradice a kulturu můžeme jen obdivovat a něco se přiučit, něco si vzít a přijmout, ale kopírovat je nemůžeme.
Celý rozhovor Martiny Kociánové s Mnislavem ATAPANOU Zeleným najdete v dubnovém vydání Regenerace.
