V aktuálním čísle měsíčníku přináší Helena Míková reportáž a malý rozhovor s Loesje Jakob, mezinárodně uznávanou lektorkou neverbální komunikace (nejen) se zvířaty, která vytvořila vlastní cestu výuky. Loesje studovala s mnoha učiteli, opakovaně jezdila do džungle, učila se od šamanů a léčitelů po celém světě. Dřív prý schopnost komunikovat se zvířaty neměla vědomě otevřenou, ale chtěla si dokázat, že to jde, že je to naše přirozenost. „Všichni mají tuto schopnost,“ říká lektorka žijící na kanadském ranči.
Když necháme odplynout strach a naučíme se komunikovat srdcem, můžeme porozumět tomu, co nám zvířata sdělují. Když odpojíme předsudky, očekávání, názory na základě předchozích zkušeností a zbytečná slova, zbude čirá pravda vnímání.
Tato hluboká pravda se dá zažít a cítit hlavně v přírodě v blízkosti zvířat. Komunikací beze slov, pouze skrze sílu pochopení srdce, můžeme energii, lásku a „slova“ vysílat a zase přijímat. Loesje tento způsob nazývá mezibuněčnou komunikací, univerzální řečí pro všechny cítící bytosti. Podle ní jsme se všichni narodili s vrozenou schopností neverbální informace přijímat i posílat, dešifrovat, jen jsme na to pod vlivem „moderního“ stylu života tak trochu pozapomněli. Někdo více, někdo méně. Zvířata nás k těmto dávným dovednostem vracejí zpátky.
Dost často, ve víru povinností a stresu, odpojíme naše přirozené vnímání srdcem. Zvířata nám pomáhají rozpomenout si, kdo jsme. Že nejsme omezeni jen na fyzické tělo, že jsme vícedimenzionální bytosti. Snaží se nás naučit bezpodmínečné lásce. Každá cítící bytost má své poslání.
Zvířata přirozeně odrážejí zpět naše emoční rozpoložení pomocí tzv. zrcadlení. Zrcadlí nás. Učí nás také vrátit se zpátky k tomu, co jsme v běhu času zapomněli. Naciťovat druhé bytosti, umět být v souladu se sebou, a tudíž i s ostatními. Vymanit se z běhu, strachu, tenze, úzkosti, že nám někde něco uniká, a být skutečně tady a teď.“
Více najdete v červencovém čísle.
