Chci připomínat zázraky

V pátek dopoledne zemřel herec a režisér Jan Kačer. Připomeňme si ho rozhovorem, který vyšel v říjnu 2022 v měsíčníku ReGeNeRaCe.

V jedné z úvodních kapitol knihy Zadními vrátky si nepřímo povídáte s Bohem. O etapách, jimiž člověk během života prochází, a především o jejich smyslu. K čemu jste dospěl?  

V mládí jsem Pánu Bohu ledacos vyčítal, a dokonce jsem se směšně domníval, že jeho dílo by tu a tam sneslo úpravy. Časem jsem však zpokorněl. Pochopil jsem genialitu konceptu života a obdivuju ho. Ale ta nedůstojnost stáří! Přemýšlím, jestli na něj Bůh při procesu stvoření myslel. Musím bohužel říct, že žádná cizí zkušenost, žádné vyprávění, umění ani učené knihy mě na stáří nepřipravily. Nechci tu být do sto padesáti, takový sobec nejsem, ale zároveň mám život pořád rád. Co s tím? 

A co tedy? Přišel jste na to?

Většina takových otázek je nezodpověditelná, vím to, samozřejmě, ale napadají mě, co se dá dělat. Pohrávám si s teoriemi o proměně jedné životní energie v druhou, obdivuju staré indiány a jejich tichou metodu: Jdi na kopec, na louku a rozhodni se odejít, bez smutku a zoufalství blízkých. Stále umím mít radost, stále cítím touhu být, ale taky zažívám chvíle propadu a hrozné beznaděje.

Nemluvme o zoufalství a beznaději, vždyť říkáte, že pořád máte život rád – co nejvíc? 

Zažil jsem spoustu velkolepých událostí a potkal mnoho slavných lidí. Představili mě papežovi, hovořil jsem s kandidátem na prezidenta USA a setkal jsem se například i s anglickou královnou, což popisuju v té nové knize. Jenže zároveň jsem byl a stále jsem obyčejný kluk z Holic. A jako takový mám rád i ty nejprostší věci. Třeba když jím… Rozpeču si rohlíky, dám si kousek tvrdého sýra a k němu si oloupu cibuli. Skvělý. A taky pořád moc rád pracuju, stále o něčem přemýšlím. Teď třeba o filmovém dokumentu, který by vychválil práci českých sklářů. Skleničko ty skleněná, dobré vínko z tebja, pozdrav Pánbůh sklenára… Znáte tu písničku?    

Jistě, znám. A taky vím, že kromě rodiny a toho, co už jste zmínil, máte velmi blízký vztah i ke stromům, jsou pro vás důležité. 

Na své zahradě jich mám několik a dokonale a od začátku znám jejich příběhy. Povídám si s nimi. I s množstvím ptáků, kteří přilétají do jejich korun. Ke stromům jsem měl blízko od mládí. V patnácti jsem se s náčrtníkem v ruce ocitl v zámeckém parku v Bechyni a chtěl jsem nakreslit tamní nádherné stromy – abych pro sebe navždy uchoval tu jejich velkolepost nebo možná velebnost. Bylo to dětsky naivní, bláhové. Od té doby vím, že vměstnat na kousek papíru Boží dílo mohou jen géniové; a i oni jenom výjimečně. Jak říkal Henri Matisse, celý život jsem toužil malovat stromy, ale bohužel jsem to nedokázal. Tak o nich alespoň píšu v nové knize, jako vedlejší motiv se prolínají celým textem. Do úvodu jsem záměrně vetknul citát Karla IV.: „Abyste byli jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá.“

Lidé ve vašem věku se obvykle věnují spíše odpočinku. Zahradničí, sledují televizi, čtou knihy. Vy je píšete. Odkud pramení to tvůrčí nutkání?

Jsem sice už starý a unavený, někdy drzý a nevrlý dědek, ale přes to všechno mě pořád baví přemýšlet. A vzpomínat na prožité krásné roky. Obojí se nad psacím strojem krásně kloubí dohromady. I díky tomu, že píšu a splétám aktuální myšlenky se vzpomínkami, se mně život stále líbí. A taky musím být kvůli psaní furt zvědavý, což je důležité. Na všechno. Podle mě je to jeden z receptů na dlouhověkost: na něco se těšit a umět se radovat. A nemyslete si, že jsem fouňa intelektuál a na televizi nekoukám. Onehdy jsem dlouho do noci sledoval profesionální box. Opravdu. Souboj, v němž Tyson Fury obhájil titul mistra světa. Líbí se mi, jak si říká Gypsy King. To byl zápas, panečku. 

To jste překvapil. Čekal bych, že spíše než sport, nota bene poměrně agresivní, sledujete spíše umělecké žánry.

Ale vždyť to bylo divadlo! Neuvěřitelné představení. Aréna jak za gladiátorských časů, diváci dychtící po adrenalinu, když neřeknu rovnou po krvi. Dramatický příchod hlavních protagonistů, hrůzu nahánějících hromotluků, lamželez. Něco úžasného. Mě vlastně ani tak nezajímal samotný sportovní výkon, jako hemžení okolo, atmosféra, napětí. Bylo to nefalšované drama. I ve svém věku jsem to sledoval okem zapáleného režiséra.

Co vy a sport? Věnoval jste se mu někdy aktivně?

V nové knize mimo jiné vzpomínám na to, jak jsem jako kluk chodil lyžovat na kopec Maršák nedaleko rodných Holic. On je to tedy spíš takový hrbeček než kopec, přesto se mi nikdy nepodařilo sjet ho bez pádu. Možná to bylo těmi starými lyžemi po dědečkovi. Na tom našem zasněženém hrbu lyžovával i fenomenální malíř Karel Malich. Miloval to. S ním jsem dokonce hrával i volejbal. 

Zmiňujete Karla Malicha, vedle výtvarných umělců ale v novince Zadními vrátky vzpomínáte především na herecké či režisérské kolegy a kamarády. 

Není to dávno, co byl u mě na zahradě Josef Abrhám. Přišel našimi zadními vrátky, po cestičce pod mými stromy, o kterých jsme mluvili. A vidíte, je pryč. Nádherný, noblesní člověk, gentleman. Neodcházej, vzácný tygře! volám za ním v závěru jedné ze vzpomínkových kapitol. Ale není to nic platný. Po jeho pohřbu jsem do knížky připsal ještě několik odstavců o něm a pro něj. A taky o jeho Libušce. Je to těžké, když kamarádi umírají a najednou tu nejsou. Nemůžu jim ani zavolat. Nejsem na to pořád dost připravený. I proto jsem tu knihu dával dohromady, abych se z toho zvláštního pocitu osamělosti vypsal. Psal jsem a vzpomínal, takže chvílemi jako by ta naše parta byla se mnou. Abrhám, Čepek, Kodet, Menzel, Landovský, Jefťa Vodňanský. A samozřejmě moje hrdá Nina. Zůstal mi snad jen Pepík Somr, se kterým se o sebe pomyslně opíráme. Alespoň po telefonu se občas těším z té jeho korektní moravské dikce.

Můžete v krátkosti vzpomenout nějaký v knize popsaný zážitek, který je pro vás opravdu mimořádný?

Takových tam je! Ale vypíchnout nechci žádný, chci si je v sobě uchovat všechny, celý ten báječný život s tvůrci a uměním. Všechny ty lidi, kteří mi něco dali. Že jsem byl představený papežovi i anglické královně a seděl jsem s kandidátem na prezidenta Spojených států, už jsem říkal. Z dnešního pohledu je možná trochu pikantní, že jsem nedal divadelní roli Liv Ullmann, když mě o ni žádala…

… Vy jste odmítl hvězdu první kategorie?! Uměleckou i životní partnerku věhlasného režiséra Ingmara Bergmana?

Když jsem dostal pozvání, abych režíroval v divadle v Oslu, ještě slavná nebyla a s Bergmanem ani nechodila, myslím. Jednou jdu k divadlu a před ním čeká drobná zrzečka. Tiše, jednoduchou ang ličtinou mně říká, že by chtěla zkoušet v té mé hře. Obsazení jsme dělali spolu s tamním ředitelem, a tak dívence  říkám: … ech, ale to přece nechci prozradit. Přečtěte si to. Situaci podrobně popisuju v té mé knize. I to, jak nelichotivě ji tehdy ohodnotil onen ředitel, kterému jsme kvůli zadrhávání říkali Koktavý viking.

Píšu, abych nezapomněl. A aby ani ostatní lidé nezapomněli.

Jak se stalo, že vám v té normalizační době dovolili pracovat ve Švédsku?

V Praze jsem tehdy působil v divadýlku tak maličkém, že snad díky tomu jsme občas prolezli oponou do svobodného světa. Ve Švédsku považovali české divadelníky za umělecký zázrak. Obdivovali nás. V knížce například líčím, jak za Ninou Divíškovou přišla o přestávce Ingrid Thulin – ta báječná star Bergmanova filmu Mlčení – a loudila z ní, jak je možné tak skvěle hrát komické role. Ve „švédské“ kapitole jsem také zachytil, jak nás pozvala do svého luxusního domu a jaký jsme u ní s Ninou a čerstvě oscarovým Jirkou Menzelem zažili mejdan. Ach, Bože! Tohle všechno jsem zažil? Já, nenápadný blonďáček z Holic? A proto o tom píšu ty svoje knížky – Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a teď i Zadními vrátky. Píšu, abych nezapomněl. A aby ani ostatní lidé nezapomněli na ty skvělé, úžasné umělce, kteří milovali divadlo a film. Všechno podřizovali poctivému kumštu, jenž má smysl a nese poselství. Výsledek takové práce, ano, to je pak opravdu zázrak.