Bývala bych se bála, kdybych tušila, co se bude dít. Seděla jsem v jídelně u stolu, když na oběd přišla i moje spolumeditující čínská přítelkyně. Byla vyděšená, v chaosu. Ve Wu-chanu propukla epidemie nějakého viru.
„Jeho jméno ještě neznám. Brzy začíná čínský nový rok a lidi neberou situaci a varování vůbec vážně. Shromažďují se po stovkách. Moje rodina je ohrožená. První přátelé umírají. Nevím, kolik jich už je. Netuším, jak se dostanu domů. Nevím, koho tam ještě najdu. Mám strach,“ svěřovala se mi zkroušená Li-či.
Byl začátek roku a zrovna jsem trávila čas v našem klášteře v Barmě. Daleko od všeho utrpení světa, daleko od podivné čínské potvory. Ta se mě přeci netýká. Samozřejmě, že mi bylo Li-či líto. Líto tak, jak bývá líto, když je utrpení daleko od nás. Soucit a smutek se ještě nedostal pod kůži. Ještě jsem byla v pohodě. Tak trochu evropsky zachumlaná v pofidérním bezpečí.
Je březen a život se zastavil. Ano, i tady, v pupku světa. V Evropě, kam se přeci něco tak podivného jako třeba SARS, ebola nebo jiná podobná ohavnost nedostane. Je březen, jsem v domácí kleci a nakupovat můžu od sedmi do devíti. Vycházet smím jen v burce. Svět se zastavil. Ráno mě vítá TICHO. Tak, jak jsem zvyklá a trénovaná, pozoruji, co se se mnou děje. Co se děje v mé mysli, v srdci. Co se děje s mou duší, co se děje s českou duší, co se děje s duší světa. Co se děje?
CO JE TO, CO SE DĚJE?
Prvního ledna 2020 se mi zdál velmi zvláštní sen. Měla jsem něco nebo někoho, nějaké lidi, zachránit tím, že visíc na laně, přeručkuju Grand Canyon z jednoho nebezpečného břehu na druhý. Viděno perspektivou dnešních dní, rozumím snu víc. Nebyl to privátní sen. Tajemství snu sáhlo kamsi hluboko do svých archetypálních pokladnic a nabídlo metaforu pandemické apokalypsy. Starý břeh a nový břeh. Břeh, ze kterého je třeba odejít. Po úzkém laně. Visíc hlavou dolů, jako Viselec v tarotových kartách. Visí a vše nepotřebné, všechny drobásky mu vypadnou z kapes. Zbude jen to, co má opravdu cenu, co je hodnotné. Až pak, na druhém břehu, může vstát a posadit se na trůn. Viset hlavou dolů a ručkovat přes celý Grand Canyon. To je ta výzva.
Vir nás všechny testuje. Jako inspektor. Jako supervizor. Exekutor. Deratizátor. Učitel. Saturn. Pluto. Nebo Ruka Páně. Nebo Poslední Šance.
Tak jak mám ve zvyku, ptám se, co tato apokalypsa přináší. Jak jí rozumět. Jak ji přijmout. Co se od ní naučit. O co nás žádá. Nikdy, při žádných katastrofách, nenastala situace, že vše ztichlo. Že se zastavil horizontálně propojený svět a nastal svět kukel. Vertikál. Kutáme do hloubek a kuklíme se do jiného. Už navždy bude Před a Po.
Celý článek psychoterapeutky Jitky Vodňanské si můžete přečíst v aktuálním květnovém vydání časopisu ReGeNeRaCe, které je právě na stáncích.
