Maminka mi dala časopis REGENERACE, neboť na titulní straně byla fotografie Jaroslava Duška, s doporučením, abych si přečetla článek o tom, že byl v Austrálii. Článek mne zaujal a ještě více upozornění, že Jaroslav pořádá „průtočnou“ výstavu v prostorách časopisu REGENERACE. Jaroslav Dušek ví, že maluji a také jej zázračně potkáváme s manželem v divadle Kampa. Zatoužila jsem se tedy podívat s tatínkem na tu výstavu, neboť on rád fotí a naše časté debaty se točí kolem fotografů. Jeden úžasný fotograf, pan Jiří Heller, mého tatínka vzal do kruhu fotografů a shodou okolností také hraje na australský nástroj didgeridoo, a dokonce se zná s panem Ondřejem Smeykalem.
Tudíž synchronicit bylo více a po nějaké době se nám poštěstilo výstavu navštívit. Bylo tam plno obrazů, které pan Dušek dostává od lidí po představeních. Osobně jsem zažila několik Malých vizit s Pjérem la Šé‘zem a každé představení bylo balzámem pro duši nejen moji, ale i mého muže. Vyhledávám pozitivní zábavu, protože před
několika lety se mi zhroutil život, vztahy, a hlavně zdraví. Přestože jsem milovala čaje a nezatěžovala se drogami či kouřením, skončila jsem kvůli velice silné anémii v nemocnici na transfúzích. V nemocnici jsem si dala slib, že budu dělat vše pro to, abych již takový stav nepotřebovala. Proto záměrně vyhledávám lidi, kteří překonali svůj strach a získali přesvědčení, že diagnóze či ortelu vyřčeným lékaři není potřeba podlehnout.
Jaroslav Dušek, Pjér la Šé´z, Pedro Inka
Malé Vizity aneb malé vizity
Tato kniha přináší nevšední možnost vtělit se do literární podoby divadelního představení. Není to scénář v klasickém smyslu toho slova, i proto, že Malé Vizity jsou zásadně improvizované. Jako hmatatelná stopa existuje pouze záznam na kameru, která postavy Profesora a Doktora přenáší internetovým divákům. Tato poselství posléze vybral a uchopil Pedro Inka a autorským způsobem je převedl do písemné formy, čímž se nenápadně stal třetím spoluhráčem. Vzniklý text navíc oživují a čtenáři více obrazově přibližují i četné fotografie Oswalda Schorma.
A tak jsem nedávno koukala na Facebook a zasmála se nahlas úžasné soutěži o lístky na Australský večer, včetně knihy Malé vizity, že vyhrát něco takového je nemožné, a napsala tam do komentářů, že by to bylo jako vyhrát SuperStar. No a druhý den jsem zírala na moji výhru. Stále tomu nemohu uvěřit, že se to stalo a kolik darů jsme dostali. Ráda bych poděkovala všem, kdo se podíleli na přípravách celé akce, neboť díky tvrdé práci, odhodlání a víře těchto lidí se tento večer mohl uskutečnit. Ihned po příjezdu do Brna nám pan Vlasák předal ještě zabalenou knihu Malé vizity a já si uvědomila, že to je skutečně pravda. Najednou přišel pan Dušek osobně, podíval se na nás s mužem a smál se tomu, že jsme vyhráli knížku i vstupenky.
Po věnování do knihy od pana Jaroslava jsme si šli sednout do ještě prázdného sálu a užívali si radost z knihy, která je naprostým zjevením. K mému úžasu byl na večeru přítomen i pan Clemens Kuby, který mne úplně dojal svým vhledem. Doporučil nám, ať zavřeme oči a představíme si, kolik lidí se podílelo na stvoření našeho oblečení a kolik lidí se podílelo na tom, abychom měli na sobě to, co máme. A já se rozbrečela, protože než jsme vyrazili na vlak, věnovala mi maminka k narozeninám novou bavlněnou halenku. Silně jsem procítila to obdarování matkou Zemí a ženami, které sbírají bavlnu, a maminku, která obdarovává ze srdce.
Pak pan Jaroslav vyprávěl o Austrálii, a když vyprávěl o tom, jak je provázela vážka, proběhla u mne retraumatizace z dětství. Na základní škole jsem měla jméno, které se dalo komolit právě jako „vážka“, a najednou z pohledu Aboridžince by toto jméno nejen neznělo pohrdavě, ale naopak mysticky, něco jako „strážkyně dimenzí“.
Od malička jsem byla dost divoké dítě, stále jsem se vrtala na zahradě v hlíně či kreslila koně. Ale na základní škole jsem si sama k sobě vybudovala velice silný pocit nízké sebehodnoty. Prostředí neustálého soutěžení a tlaku na výkon způsobilo, že jsem se vůbec neměla ráda. To se zlepšilo až na střední výtvarné škole. Malování mi dodalo svobodný prostor. V dospívání se k mým vášním přidal veliký zájem o perkuse. Nosila jsem domů rytmické nástroje a nějaký čas bubnovala veřejně se skupinou Létající koberec, Tam Tam Batucada a v Altamiře.
Vždy jsem lidem v publiku tak trochu záviděla, že si mohou zatančit, protože jsem v ruce držela buben. Na Australském večeru Jaroslav Dušek stále vybízel k tanci a také vysvětloval, že domorodci léčí nemoci tancem. Bylo nás v sále opravdu hodně a já přemýšlela, kam se uchýlit, kde bych si mohla uvolnit záda a myšlenky, které, jak říkají indiáni, způsobují nemoci. Pan Kuby již odešel z pódia a Ondřej Smeykal spustil ty úžasné zvuky z didgeridoo. Má touha si zatančit byla veliká, ale bála jsem se, že někomu dupnu na nohu, navíc tolik lidí.
Poslední píseň byla neuvěřitelně silná a já to nevydržela a řekla si, že si stoupnu a uvolním ten strach, když vtom mě Jaroslav uviděl a řekl mi, ať jdu na pódium. Hrůzou se mi zježily vlasy, ale ta energie milované australské země v kombinaci s výzvou k sebeléčení nakonec zvítězila a rozhodla jsem se vůbec nemyslet.
Děkuji panu Smeykalovi, že jsem zažila dimenzionální léčení tancem a díky Bohu jsem tam nezůstala tančící sama. Když jsem otevřela oči, bylo kolem mne mnoho lidí, objala jsem se s nimi a cítila tu úžasnou lásku a lidství, které tam účinkující pro nás vytvořili.
Stále se opakuji, ale tento večer byl nejkrásnější v mém životě, protože teď vím, jak se dostat z diagnózy strachu a pocitu sebekritiky. Prostým uvědoměním, že všichni jsme superstar. A když vám Jaroslav Dušek řekne „pojď nahoru“, tak to udělejte! Tento zážitek je momentálně mou každodenní radostnou regenerací. Díky.
S láskou a vděčností,
Markéta MULÁČKOVÁ
Vyšlo v měsíčníku Regenerace (září 2018).
