Vymítání ďábla – pověra, nebo skutečnost?

Slovo “exorcismus” pochází z řeckého zapřísahat, zaklínat, či vyhánění, vymítání. Toto tajemné slovo navozuje nepříjemný pocit v souvislosti s inkvizičními soudy. Mnozí jej považují za dávno překonanou pověru bez reálného základu a křesťanská církev je v názoru na vyhánění zlých duchů z lidí, zvířat či věcí nejednotná.

Démoni a Bible

Nový zákon považuje existenci démonů za samozřejmost. Evangelia zcela nezastřeně líčí Ježíšův boj proti ďáblovi, který ho pokoušel na poušti, Pavlovy listy obsahují rady ohledně obrany před vlivem zlého a v prvním listu Janově se píše: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ Ježíš Kristus vyháněl zlé duchy z posedlých osob a důsledně při tom rozlišoval mezi exorcismy a uzdraveními z chorob. Svoji mimořádnou moc předal apoštolům, učedníkům a následovníkům. V rané západní církvi představovala služba exorcisty dokonce jedno z nižších svěcení a na konci 3. století byla velmi rozšířená.

 

Démoni a církev

Na konci 4. století však biskup a vlivný učitel církve Aurelius Augustinus prohlásil, že zlo samo o sobě neexistuje a je jen narušením míry, podoby či řádu – je tedy pouhým nedostatkem dobra, jako je tma jen nepřítomností světla. Augustinus ovlivnil celou pozdější církev, která jeho názory převzala. Ne všichni ale zastávali Augustinovo mínění a věřili v hierarchii duchovních bytostí – dobrých i zlých. Toto názorové rozštěpení přetrvává doposud.

S rozšířením poustevnictví odcházeli první mniši na poušť a osamělá místa, aby tam po vzoru Kristově svedli vítězný boj s ďáblem. Rituál exorcismu nikdy nezanikl a byl praktikován ve všech následujících staletích. Ve středověku se hojně rozšířil názor, že za jakoukoliv abnormalitu v lidském chování může právě posedlost ďáblem, a tak na serióznosti exorcismu zanechaly skvrnu zejména děsivé “hony na čarodějnice”. Novověk byl pak doprovázen naprosto iracionálním nezájmem o fenomén exorcismu, určitý zájem o něj vzbudil teprve film Exorcista od režiséra Williama Friedkina z roku 1973, ačkoli jeho líčení je nevěrohodné a téma spíše zdiskreditoval.

 

Malý a velký exorcismus

V raném křesťanství nebyly formule exorcismu ještě pevně stanoveny, záleželo velkou měrou na invenci vymítače. Teprve v 10. století nacházíme první pokus o vytvoření exorcistické liturgie. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní (ortodoxní) a západní (římskou) církví, jež vedlo až k jejich rozdělení v roce 1054. Ve východní církvi, kde exorcismus nebyl nikdy institucionalizován a bylo na něj nahlíženo jako na osobní charisma, se tento rituál běžně provádí v rámci pastorační praxe. V protestantství je dnes zájem o exorcismus jen okrajový. Exorcismus ovšem tvoří součást římskokatolické nauky a liturgie. Za tzv. malý exorcismus se označuje obřad, jímž se člověk připravující se na křest zříká ďábla. Pro vykonávání velkého (slavného) exorcismu je biskupem pověřen zvláštní kněz, exorcista.

Průběh velkého exorcismu stanovuje nově revidovaná (1999) část Římského rituálu z roku 1614 (jehož počátky však spadají již do 9. století) zvaná De exorcismis et supplicationibus quibusdam. Rituál může trvat několik minut i dní. Používají se při něm především modlitby, přesně stanovené exorcistní formule a vymítací příkazy ve jménu Ježíše Krista, který svěřil církvi “moc a úkol vymítat zlé duchy”.

 

Exorcismus v praxi

Dbá se na to, aby exorcismus byl vyhrazen pouze pro případy, kdy je dostatečně zjištěna “posedlost ďáblem”; takové případy jsou nejtěžší, ale také nejvzácnější. Ten, kdo je sužován více nebo méně vážnými psychopatologickými jevy, často věří, že je posedlý, ačkoli jde jen o sugesci nebo nemoc a jeho léčba přísluší výhradně psychologii a psychiatrii.

Exorcisté v současnosti tvoří dosti uzavřenou skupinu, do níž je obtížné, ne-li nemožné proniknout. V roce 1993 založil italský kněz Gabriele Amorth Mezinárodní asociaci exorcistů. Počet jejích členů je omezený a členství je umožněno jen vyvoleným. Roku 2005 pak byl na Vatikánské univerzitě otevřen nový obor: Exorcismus čili vymítání ďábla.

 

 

Text: z archivu časopisu REGENERACE, Zdeněk Krušina



Pokračováním užité této stránky souhlasíte s používáním cookies. Více informací

Použití cookies na této stránce je nastaveno ma "přijímat cookies". Toto nastavení vám dává nejlepší možností procházení našeho webu. Jestliže pokračujete v užívání tohoto webu beze změn tohoto nastavení, nebo kliknete na tlačítko "Souhlasím" níže přijímáte toto nastavení-

Zavřít